ZDrBlog o první pomoci : Resuscitace

Stabilizovaná poloha - univerzální řešení

Kris — Mon, 11 Feb 2008 17:21:00 GMT

Mýtus: Stabilizovaná poloha je dobrá vždy a všude.

Naprostá většina z nás si ze školy pamatuje, že „bezvědomé lidi jest vhodno do stabilizované polohy otáčeti“. Navíc přiznejme si to – pohled na člověka úhledně položeného na boku s rukou pod hlavou, je mnohem příjemnější, než na někoho rozvaleného uprostřed chodníku na zádech. Vypadá totiž skoro, jako by klidně spal. Co na tom, že srdce se mu zastavilo ještě než jsme ho takhle hezky uložili. Nebo na tom, že ještě chvíli dýchal, a pak přestal, aniž bychom si toho všimnuli. Vždyť takhle na boku vypadá docela přirozeně a v pohodě. Možná ale, že resuscitace by mu byla pomohla o něco víc.

V čem je tedy problém? Jsou totiž chvíle, kdy stabilizovanou polohou člověka jednoduše dorazíme. Jaké jsou základní předpoklady pro to, abychom o přetočení člověka na bok vůbec uvažovali? Musíme si být především jisti, že normálně dýchá (zjistíme nejlépe u člověka ležícího na zádech se zakloněnou hlavou). Máme-li v tomto směru jakoukoli nejistotu, stabilizovaná poloha je hodně špatný nápad.

Stabilizovaná poloha má v první pomoci své pevné místo. Je dobré do ní umístit každého bezvědomého, kterého musíme opustit, jdeme-li například hledat pomoc. V téhle podobě nehrozí udušení zapadnutím jazyka, ani utopením ve vlastních zvratcích (proto třeba nelze než vřele doporučit otáčení našich alkoholem zmožených přátel do této polohy:-).

Závěr: Stabilizovaná poloha (= jakákoli poloha na boku, z níž není snadné se překulit, hlava je lehce v záklonu podložená rukou, aby případně bylo kam zvracet a člověk to vzápětí znovu nevdechl) je poloha určená pro zotavení (například vystřízlivění) a situace, kdy potřebujeme bezvědomého na chvíli opustit. Dáváme-li kohokoli do stabilizované polohy, musíme si být jisti zejména tím, že dýchá a dýchání i nadále kontrolovat.

Polštářek pod hlavu

Kris — Mon, 11 Feb 2008 17:00:00 GMT

Mýtus: „Dejte mu někdo něco pod hlavu, ať tu tak neleží na té tvrdé zemi“

Asi všichni víme, jak nepohodlné je ležet hlavou na tvrdé zemi. Od mala si zvykáme na skutečnost, že ležící lidé si téměř vždy pod hlavou dávají polštář nebo něco, co plní jeho funkci. Kolik z nás se cítí dobře při spánku, aniž bychom si předtím dali pod hlavu alespoň malý polštářek, sbalenou bundu nebo alespoň vlastní ruku? To bude jeden z důvodů, proč většinou nevidíme rádi nikoho, kdo kvůli nemoci či zranění leží na zemi jen tak. Velmi často chceme nějak pomoci, ale jsme zcela bezradní v tom jak na to. Nevíme-li si rady, alespoň se snažíme o zvýšení komfortu. A co je tou první a nejjednodušší věcí, kterou lze člověku učinit chodník pohodlnějším? Jasně, právě polštářek. Proto znovu a znovu nadzvedáváme bezvědomým hlavy a podsouváme pod ně své svršky a vůbec cokoli, co vypadá dostatečně měkké, aby se na tom dalo pohodlně ležet.

Skutečnost je ovšem taková, že tohle „zvýšení komfortu“ bývá zároveň bohužel poslední službou, kterou ležícímu člověku můžeme poskytnout. Dobrý úmysl v tomhle případě nestačí.

Kdy polštářek pod hlavu dát můžeme? Zcela bez obav můžeme být ve všech případech, kdy si s námi zraněný nebo nemocný člověk povídá, představa polštářku se mu líbí a není důvod se bát úrazu páteře.

Kdy naopak podkládání hlavy čímkoli doslova zabíjí? Uvědomme si, že člověk, který leží a není schopen s námi komunikovat, na tom není moc dobře. Je pravděpodobné, že přestože je zatím schopen dýchat (pokud nedýchá a nereaguje na podněty, přistupujete k resuscitaci) i bez záklonu hlavy, může to být jen tak tak. Pokud takovému člověku zakloníme hlavu, bude se mu dýchat určitě lépe. No a pokud mu ji naopak předkloníme, bude se mu dýchat hůř nebo taky nebude moci dýchat vůbec. A to je právě ta chvíle, kdy vložení polštářku pod hlavu stačí na zabití někoho, kdo zrovna není schopen se o sebe sám postarat, natož se nějak bránit.

Závěr: Člověku v bezvědomí raději hlavu jednoduše zakloňme. Polštářek pod hlavu patří do rakve a není tedy nutné, aby ho lidé dostávali dříve, než je nutné.

Přímá masáž srdeční prováděná na ulici

Kris — Tue, 15 Jan 2008 22:35:00 GMT

Čas od času se odněkud vynoří historka typu:

„Srdeční chirurg v důchodu zachránil na fotbalovém stadiónu hráče, kterému selhalo srdce. Uprostřed davu přihlížejících otevřel mladíkovi hrudník a do příjezdu záchranky prováděl přímou srdeční masáž…“

Už malé děti vědí, že srdíčko je "tam někde" v hrudníku. No a to je ten problém. Stejně jako k výměně pneumatik auta potřebujete hever (nebo musíte být fakt velcí machři), tak ani otvírání lidského hrudníku není zrovna snadnou záležitostí a je k němu potřeba hodně síly, navíc správně směřované. Sami lékaři k této variantě srdeční masáže přistupují v podstatě jen ve dvou případech, které mají společné zejména to, že v obou je už na počátku pacient s "otevřeným" hrudníkem. Taková situace může nastat jednak předchozím poraněním hrudníku nebo přímo při chirurgických zákrocích (např. v průběhu samotné operace srdce).

Z hlediska první pomoci je tedy více než dostatečné zahájit co nejdříve nepřímou srdeční masáž – tedy prosté mačkání hrudníku.

Závěr: Nejste-li srdeční chirurgové v důchodu a ocitnete-li se v situaci, kdy je zapotřebí zahájit srdeční masáž (člověk nedýchá + nereaguje na bolest), tak vězte, že zavoláním 155 a včasným zahájením běžně vyučované resuscitace, děláte to nejlepší, co můžete.

Poměry dýchání a počtu stlačení

Kris — Mon, 08 Oct 2007 10:13:00 GMT

Srdeční masáž a dýchání z úst do úst v podobě, kterou všichni více méně známe či si alespoň zhruba dovedeme představit, je záležitostí poměrně novou (nějakých padesát let). To znamená, že mezi námi žijí pamětníci nejrůznějších resuscitačních poměrů. Je tedy velmi dobrá šance, že ocitnete-li se v situaci, kdy by bylo záhodno s resuscitací začít, nebudete si jisti, v jakém poměru. A aby toho nebylo dost, všudypřítomní radilové na vás budou ze všech stran pokřikovat nejrůznější čísla, čímž situaci nijak nevylepší.

Jak to tedy je?

1. Hlavní je s resuscitací opravdu začít co nejdříve (když současný poměr neznáte, tak ho neřešte a „jeďte“ podle toho, co si pamatujete) a hlavně si předem voláním na 155 zajistěte příjezd záchranky.

2. Jste to vy a ne nějaký poměr co zachraňují – pokud dokážete do příjezdu záchranky hodně rychle mačkat hrudník a občas do člověka vdechnete (nebo dokonce ani nevdechnete), tak to prostě dělejte a vynechejte sáhodlouhé zjišťování nějakých čísel – lidé v okolí se stejně nejspíš neshodnou.

3. V současné době je doporučovaný resuscitační poměr pro dospělého člověka 30/2 (stlačení/vdechy). V průběhu času se mění čím dál více ve prospěch srdeční masáže. Je to dané tím, že se předpokládá, že na počátku resuscitace nějaký kyslík v krvi ještě je.

4. Dispečerka na 155 ten poměr určitě vědět bude. V Praze vás dokonce bude schopna na dálku vést celou resuscitací až do příjezdu lékaře.

Závěr: Odhlédneme-li od postupně se měnících resuscitačních poměrů, tak je to především samotná technika resuscitace, která je jednou z těch věcí, kterou je opravdu dobré si osobně vyzkoušet na nějakém kurzu či školení. Kdo jste si teď vzpomněl na „vyčvachtaného“, lehce nechutného gumového paňácu v tělocvičně na zemi, na němž se beztak nikdo nic nenaučil, tak vězte, že některé z dnešních „Andul“ už jsou mnohem realističtější a snadno se na nich ukáže mnoho věcí (zda mačkáte dost silně, rychle, na správném místě, zda nedýcháte do člověka příliš apod.)

Posazovaní omdlelých

ptak — Wed, 29 Aug 2007 09:15:00 GMT

Snaha posazovat či dokonce stavět omdlelé lidi je v lidech zakořeněná velmi hluboce a její původ lze vidět v prostém faktu, že sedící či dokonce stojící člověk nevypadá ani zdaleka tak nemohoucně, jako leží-li nám zhroucen u nohou.

Co by nám mohlo napovědět, že omdlelého či omdlévajícího máme položit (nechat ležet) na zem?

1. příčinnou mdlob je obvykle odkrvení mozku

2. budeme-li člověka držet ve vertikální pozici, asi se hned tak neprobere, důvod mdloby tak vlastně stále zůstává

3. klesnutím na zem si tělo samo poskytuje tu téměř nejlepší pomoc, hlava se tak dostane vůči tělu do nižší pozice, což umožní krvi natéci zpět k mozku

4. pokud omdlelému ještě zdvihneme nohy, krev se do hlavy navrací ještě rychleji

Závěr: Vzniká li porucha vědomí (člověk omdlévá), tak v každém případě dolů s ním! Člověka v mdlobách nechte ležet, zvedněte mu jen nohy. Jedná-li se opravdu o mdlobu, člověk se pak probere téměř ihned (10-20 s je v pořádku).

Když dýchá, tak mu tluče srdce

ptak — Wed, 29 Aug 2007 09:02:00 GMT

Při zástavě srdce má postižený pouhých 4-5 minut než u něj dojde k nevratnému poškození mozku. Proto včasné zahájení resuscitace často rozhoduje o jeho následující smrti, žití nebo kvalitním životě. Lidé ovšem ji mnohdy odkládají, protože „On přece dýchá!“. Neuvědomují si však, že v 50% případů zástav jsou přítomné agonální dechy (stahy bránice, které ovšem s efektivním dýcháním nemají nic společného). Ty lze vnímat jako nepravidelné, lapavé nádechy.

Závěr: 10 s je maximum času, který můžeme věnovat kontrole dechu. Pokud nás bezvědomý do té doby nepřesvědčí, že normálně a kvalitně dýchá – začínáme resuscitovat

Nedýchá normálně + nereaguje na bolest = resuscitace

Podříznout krk proti udušení ("mýtus léto 2007")

ptak — Mon, 21 May 2007 13:58:00 GMT

Nutná součást KAŽDÉHO kursu první pomoci. Naštěstí většinou jako dotaz účastníků. Nicméně existují lektoři, kteří bez uzardění vykládají "jak se to dělá".

Někteří svůj výklad završí tvrzením, že možné je použít kapesního nožíku a do rány vložit plášť propisky. Méně vybavení používají střep z lahve.

Chirurgové, kteří tento výkon dělali v polních podmínkách tedy na dusícím pacientovi většinou namítají:

I dusící pacient se hýbe, zvláště když mu někdo vráží "rybičku" do krku.
Zavést do krku trubici, která je na to speciálně vyrobena není snadné
Případy, kdy je to potřeba jsou nesmírně řídké

Závěr: výkon LZE provést v polních podmínkách ale jeho výuka se pohybuje v oblasti mýtu. Pokud se nám přihlásí záchranář, který výkon dělal s improvizovanou pomůckou v terénu, velmi rádi jeho popis zveřejníme