ZDrBlog o první pomoci

Žízeň

2010-02-18T07:29:00Z

Provázíte lyžařský zájezd do Trois Valée. Pátý den pobytu ráno před snídaní za Vámi přichází matka 7 leté dívky. Jolanka se necítí dobře. Prý už dvakrát zvracela. Nacházíte dívku ležet v posteli, vypadá vyčerpaně. Zdá se Vám propadlá v obličeji, má tmavé kruhy kolem očí. Říká že se jí po zvracení trochu ulevilo, ale cítí se slabá. Včera jedla stejnou večeři jako ostatní. Pak měla žízeň a vypila tři lahvičky minerálky a dva džusy. Matka sděluje, že Jolanka v poslední době pije mnohem víc než dřív. Musí kvůli tomu chodit stále na záchod a dělá jim to problémy na sjezdovce. Je možné, že trávicí problémy jsou způsobené různými druhy džusů. Jolanka se mátožně ohrazuje, že jí džusy chutnaly, a že má stále žízeň.

Při rozhovoru máte pocit zvláštního jakoby ovocného zápachu z dívčiných úst. Necháte jí vypláznout jazyk – je oschlý a rozpraskaný. Jolanka by se ráda napila.

Matka se ptá, zdali má dát dceři napít a co má dělat dál. Jak se rozhodnete?

A) Dívka má zkažený žaludek z velkého množství džusů, je vhodné jí dát spíše vodu, čaj nebo minerálku.

B) Po opakovaném zvracení by vůbec neměla pít, může to snadno vyprovokovat další nevolnost, je lépe počkat po snídani.

C) Dívka je dehydratovaná, měla by pít cokoliv co jí chutná, džusy jse vhodnější naředit vodou

Po napití se dívce udělalo lépe, ale při posazení se jí výrazně točí hlava. Máte odejít se skupinou na sjezdovku. Co doporučíte matce?

D) Dávat dívce napít co nejvíc, pokud bude chtít.

E) Omezit příjem tekutin, zvláště džusů

F) Vzít dívku k lékaři

Metro přijíždí (řešení)

2010-02-10T18:38:00Z

Pán upadl a v křeči si může rozbít hlavu, měkké podložení je tedy velmi dobrou první pomocí. Jsou-li vám klouby na rukou milé, nestrkejte je mezi tvrdou lebku a ještě tvrdší kamennou podlahu. "Uzemnění" hrubou silou nevede k žádnému zlepšení stavu pacienta, zato může dojít k náhodnému zranění. Volání lékaře nezaškodí, ale pravděpodobně nepomůže. Nejhrubší chybou je cpaní předmětů mezi zuby. Pokud si pán již jazyk pokousal, knihou mezi zuby mu nepomůžeme, pokud má čelisti v křeči, nic se mezi ně nevejde. Pokusíte se li dostat mezi čelisti silou, může křečujícího ohrozit následné krvácení. Nic mezi zuby, děkujeme.

Křeče ustaly. Je pacient v bezvědomí anebo mrtev? To nám odpoví jen okamžitá kontrola dýchání. Záklonem hlavy uvolníte případně zapadlý jazyk, naopak podložením hlavy můžete zapadnutí jazyka vyvolat. Zatlačování boulí či rovnou nesahání na pacienta je u případné zástavy srdeční skutečně chyba. Pokud byly křeče vyvolány posledními záchvěvy života mozku - teď musíte resuscitovat. Záchranku zavolají kolemčumící.

Pokud pacient spolehlivě normálně dýchá, je možno ho přikrýt. Kontrolujte dýchání nadále, nestrkejte nic pod hlavu a čekejte na záchranku.

Správné odpovědi b) a h).

Metro přijíždí

2010-02-10T18:36:00Z

Sedíte na lavici na nástupišti v metru, čekáte až přijede a čtete si knížku. Vedle vás sedí pán ve středních letech. Bočním pohledem vidíte, že se nějak divně vrtí a v okamžiku příjezdu metra se najednou v křeči sesune po hlavě na mramorovou podlahu. Pěkně se praští do hlavy až to zaduní a začne s sebou v krátkých intervalech škubat. Jeho hlava se ocitá nebezpečně blízko kamennému podstavci lavice a aby toho nebylo málo, tak se ze dveří metra vyhrnou davy lidí.

Co uděláte?

a) Skočíte na pána a budete se snažit ho „uzemnit“ tj. udržet v klidu, aby s sebou tolik neškubal a znovu se nepraštil.

b) Vezmete svůj batoh a položíte ho mezi pánovu hlavu a podestu lavice ve snaze zabránit případnému úderu do hlavy. Pokusíte se zabránit spěchajícímu davu, aby pána neušlapal.

c) Zkusíte dát knížku, co čtete pánovi mezi zuby, aby si neprokousl jazyk.

d) Budete volat na lidi, jestli tu není doktor a aby někdo zavolal záchranku.

Po několika desítkách sekund (vám se to ale zdá jako věčnost) se přestane pán škubat. Leží teď na zádech, nehýbe se, vypadá, že je v bezvědomí. Na čele má pěknou bouli, jak se praštil. Zavoláte na něj, zatřesete mu ramenem, ale bez odezvy. Z davu čumilů se ozývají anonymní výkřiky jako: „zavolejte někdo záchranku“, nebo: „vždyť je jenom vožralej, podívejte se jak vypadá“, a taky: „nešahejte na něj, ještě chytnete nějakou infekci!“

Co uděláte teď?

e) Bojíte se, že může mít poraněnou páteř, tak s ním raději moc nehýbete. Zkusíte mu změřit puls a zatlačit bouli na hlavě.

f) Nesaháte na něj a zavoláte 155 sám.

g) Je vám známo, že po záchvatu křečí je každý vyčerpaný a že se potřebuje chvilku prospat, podložíte pánovi hlavu jeho svetrem, který měl zavázaný kolem pasu, aby neležel na tvrdém a zkusíte najít přikrývku, aby se nepodchladil na studeném mramoru.

h) Zakloníte pánovi hlavu a zkusíte jestli dýchá.

Střešní lavina (řešení)

2010-02-06T16:40:00Z

Stojíte u oběti pod právě spadlou lavinou. Všechny tři možnosti a-c pomíjí základní činnost: Vyloučení rizika pádu další laviny. Zvláště odsouzeníhodné je, pokud Vás lavina zasype (společně s nešťastnou paní) při měření tepu. Hmatání na krku přináší asi v polovině případů mylné výsledky. V prvotním vyšetření (rozhodnutí, zda pacient umírá právě teď) se doporučuje nejprve zkontrolovat vědomí a pak dýchání. Tep hmatáme až později, když je klid. Základní orientací o stavu oběhu je reakce na podnět a/nebo normální dýchání.

Takže - nejdřív se podívejte nahoru, zda nic nepadá, pak zavolejte, aby se POŘÁD koukal někdo jiný, a teprve pak c) a b)

Paní dýchá a neodpovídá, má tedy pravděpodobně otřes mozku. Úder do hlavy mohl společně s mozkem ohrozit i krční páteř. Proto držíme hlavu ve střední pozici a ostatní vyhrabávají paní ze sněhu. f) je správně.

Záklon hlavy přímo ohrožuje krční páteř, kterou jsme doposud chránili. Předsouvání čelisti moc neumíme. Proto kontrolujeme dýchání, pokud paní i nadále normálně dýchá, neděláme nic. Respektive držíme hlavu ve střední pozici a režírujeme čumily, aby mávali na přijíždějící záchranku

Léčba šoku je mýtus

2010-02-03T14:07:00Z

Tak jako před mnoha lety, vracíme se k mýtu s velkým M, samotnému děsivému šoku. Tentokrát nechci zpochybnit pouze osvědčené tichoteplotišení ..., ale rovnou celý pojem šoku. Začnu od léčby a třeba se v dalším pokračování opřu i do samotného názvu.

Proč je léčba šoku mýtus? Protože neexistuje. "Léčba šoku" je slovní obrat totožný s obratem "léčba nemoci". Každému je vcelku jasné, že vyťukat si na Googlu léčba nemoci nepovede k nalezení univerzálního léku na všechny nemoci. Hovoří se o mnoha nemocích a léčba je, kupodivu, u každé jiná.

Není jedna nemoc a není jeden šok. Velmi mnoho nemocí se může zhoršit až ke stavu, nejasně nazývaného šok. Je to matoucí, protože příliš obecný pojem.

Některé stavy nazývané šok se dají léčit, jiné obtížně a jiné (v současném stavu medicíny) vůbec ne.

Příklady?

šok z vnitřního krvácení - vyřeší pouze včasná operace
šok z úplného přerušení míchy - téměř neřešitelný
šok VELMI těžce alergického člověka po píchnutí vosou - bez injekce adrenalinu umře do 5 minut
šok z jakékoliv (vnitřní i vnější) ztráty krve - doporučuje se poloha vleže se zvednutou dolní polovinou těla
šok při selhání srdce - položením a zvednutím nohou pravděpodobně nemocného zabijeme
máte z toho šok? Výborně, ten jediný (psychický) je léčitelný i staroslavnými pěti T.

Takže - pojem šok je lepší neužívat obecně, protože moc neříká, ale léčba šoku neříká nic.

Jen doufám, že se zachvíli nedočtu někde o léčbě šoků ...

Střešní lavina

2010-02-03T12:52:00Z

Kráčíte po chodníku a radujete se ze skorojarního slunce. Konečně začlo tát. FFFFFHHHHHUUUUUUUUM !!! Přímo před Vámi sletěla lavina rozbředlého sněhu na starší paní. Srdce Vám buší až v krku a zíráte na její hlavu a ramena vyčuhující z hromady sněhu.

a) zkontrolujete její tep

b) zkontrolujete její dech

c) zkontrolujete její vědomí

Paní dýchá nahlas a přerývaně, zmoklé vlasy jí visí přez zavřené oči a sníh ji pokrývá až do půli hrudníku. Nereaguje na Vaše oslovení. Kolemstojící volají záchranku.

d) odhrabete jí hrudník, aby se nezadusila

e) přikryjete ji vrchní část těla, aby neprochladla

f) organizujete její vyhrabání kolemstojícími

Paní je vyhrabána, přikrytá kabátem, leží na zádech.

g) zakloníte jí hlavu

h) předsunete jí čelist

ch) kontrolujete dýchání

Nosím s sebou třícípý šátek ...

2010-01-30T13:22:00Z

Tak si pročítám různá doporučení a stesky:

"a nikdo neměl lékárničku" ; "jak mám pomoci, když v lékárničce je jen špinavý obvaz a rukavice"; "povinností instruktora je mít u sebe vždy plně vybavenou lékárničku"; "když se něco stane, nemůžu jim ani změřit teplotu" ...

Všude se píše, jaké má být vybavení lékárniček, my ve ZDrSEMu jsme jednu vyvíjeli dlouhá léta a v našich skriptech je to oblíbená a komentovaná stránka. Jak je to vlastně s tou život zachraňující taštičkou?

Každý zdravotník projde ve svém životě obdobím "kvalitního vybavení". Přestane s sebou nosit umolousanou náplast a v malé brašničce má tři druhy speciálních přípravků. Více postižení zdravošílenci přestanou posléze vykrádat svoje ambulance a operační sály a zakupují v internetových obchodech speciální voděodolné a všehojivé přípravky - čtvereček á 60 korun. Malá brašnička se postupně rozšíří ve větší kufr a začíná aspirovat na malou sanitku v zavazadlovém prostoru zdravotníkova osobního vozu. U většiny zasažených choroba v této fázi odeznívá, kufr poslední záchrany se zmenšuje a posléze se redukuje na poněkud oteklejší autolékárničku. U některých nemoc přejde do chronického stádia, vozi s sebou infuzní roztoky (většinou prošlé) a v zvláště těžkých případech si zakoupí osobní automatický defibrilátor, kdyby náhodou jeli kolem infarktu.

Samozřejmě jsem si těmito stadii prošel, zjistil jsem však zajímavou synchronicitu. Čím víc jsem měl vybavení, tím víc se lidem kolem mě něco dělo. Přítomnost lékaře vždy láká okolí ke konzultaci zdravotních problémů, ale některé zážitky byly příliš dramatické (resuscitace ve vlaku, autohavárie). Ve snaze vyhnout se dalším katastrofám mimo pracovní dobu jsem vyházel veškeré léky a přípravky ze svého batohového vybavení. Bezpečnostní obsah batohu dle Jardy Pavlíčka jsem našlapal do spodu a na dotazy "nemáš u sebe lékárničku" jsem stereotypně odpovídal: "mám třícípý šátek, potřebuješ něco?". Šátek jsem měl na krku, krásný to propagační výrobek socialistické pojišťovny a neméně socialistické horské služby. Bylo na něm v červenočerném provedení naznačeno cca patnáct způsobů, jak tento kus textilu použít. Po tomto sdělení moji kamarádi většinou přestávali pociťovat obtíže, které je za mnou přivedly a taktéž frekvence závažnějších stavů poklesla.

Toto přechodné období bylo násilně přerváno ztrátou v té době již historicky cenného šátku. Přestal jsem nosit s sebou lékárničku vůbec, někdy mám ty prášky na zuby a někdy zase ne. Odřeniny oplachuji vodou, bolest břicha léčím hladem, úrazy chladem a podchlazené balím do igelitu. Jsem příliš cynický lékař sanitky? Bezpochyby ano, kromě toho však vím, že základní vybavení je láhev s vodou a telefon. Pokud nemám za sebou vybavený vůz s červenými pruhy a modrými světly, je moje schopnost poskytnout první pomoc závislá na rukách a hlavě, které mám s sebou poměrně standartně.

Co Vy - máte v lékárničce něco speciálního? A máte ji teď u sebe ?

Učit první pomoc - snadno, rychle a navždy

2010-01-30T08:29:00Z

Jak píše Klára Soukupová na serveru Podnikatel.cz: " Chcete začít podnikat ve vzdělávání? Živnostenský zákon dává této oblasti zelenou. Ačkoli byste to asi nečekali, podnikání v oblasti mimoškolního vzdělávání, pořádání kurzů a školení je živností volnou. Podnikat se dá v ledasčem, pořádání vzdělávacích kurzů a školení je jedna z možností. A jak se zdá, i legislativa v této oblasti podnikání je přívětivá. Možná byste čekali vyšší požadavky na praxi a vzdělání, ale nic takového Živnostenský zákon nežádá. "

A má pravdu, vyučovat první pomoc je snadné. Můžete mít znalosti řezníka, elektrikáře, posudkového lékaře či sanitáře z patologie. Pokud se ovšem budete chtít do věci ponořit do hloubky, ministerstvo školství Vám laskavě nabízí rekvalifikační kurz. Stačí Vám základní škola a 80 hodin. Během týdne a stanete se ...

Čím se vlastně stanete? Ministerstvo to nazvalo Člen první pomoci. Není mi jasné proč, když základním posláním člena je učit, ale co po jméně, praví Shakespeare. Možná si myslíte, že člen první pomoci umí první pomoc i poskytovat, ale to není tak jasné. Zdravotník zotavovacích akcí (další kvalifikace MŠMT) totiž sice potřebuje jen 40 hodin, ale musí mít aspoň středoškolské vzdělání. Obě kvalifikace se podle ministerstva nekryjí

Vaše "členství" Vás opravňuje k výuce první pomoci kdykoliv, kdekoliv ... a nafurt. Tak jako se doživotně stanete schopným kosmeticky upravovat psy (totožná doba vzdělání), tak se i výuka první pomoci natolik vryje do Vaší duše, že už nepotřebujete navěky nic dalšího. Jednou člen, vždycky člen.

Ostatně, jak to píše dále Klára Soukupová na Podnikatel.cz: "Absolvent kurzu se nepotřebuje ohánět osvědčením. Osvědčení je spíše dokladem, že se kurzu či školení ta či ona osoba účastnila. Pro vydání takového osvědčení či certifikátu není mnohdy ani potřeba složit závěrečné zkoušky, které by ověřily nově nabyté znalosti a dovednosti."

Takovýhle absolventů máme na kurzech ZDrSEMu nemálo. Mají několik kurzů "za dvě hodiny pro šedesát lidí", jednosemestrální zkoušku na VŠ a přemýšlí jak vypadá zapadlý jazyk.

Znalosti jsou jako rostlina, můžete je dostat v podobě semínka, křehké sazeničky anebo vzrostlého stromku. Každá úroveň potřebuje svůj čas a námahu, ale zalévat se musí všechny. Podle mezinárodních průzkumů se praktická dovednost resuscitace ztrácí během jednoho roku po naučení. Myslíte, že lektor Vašeho kurzu první pomoci to zapoměl před rokem, anebo před pěti lety?

Klíštěnky

2008-03-07T12:35:00Z

Mýtus?: "Odhalíme-li na sobě klíště, vyndáme ho a nalepíme na kus papíru (tzv. klíštěnkuJ) nebo si ho někam schováme, abychom ho následně mohli vzít k paní doktorce, která zajistí jeho vyšetření, zda nešlo o infikovaného jedince."

Se skladováním odstraněných klíšťat "ve velkém" se můžeme čas od času setkat také na dětských táborech, kde zodpovědní zdravotníci nejen že podrobně zapisují časy a místa, odstranění klíštěte, ale mnohdy si hýčkají i svou vlastní "klíštělogickou zahradu" zvířátek vylepovaných do přílohy zdravotnické dokumentace nebo strašidelně se vznášejících v lihu.

Jak to tedy s těmi klíštěcími mrtvolkami je ve skutečnosti? Je to mýtus nebo není?

Je a není. Představa, že vám praktický lékař zajistí vyšetření klíštěte, není reálná. On se bude starat o vás, a na vyšetření namísto klíštěte pošle vaši maličkost. Je tu ale jistá šance, že vám dá kontakt na laboratoře, které v dnešní době rozbory jednotlivých klíšťat zajišťují.

V jaké formě je dobré klíšťata do laboratoře dopravit? Odpovědi příslušných pracovišť se dost liší (extrémní je požadavek živého nebo alespoň skoro živého klíštěte na kousku trávy či vlhké vaty, udržovaného v chladu). V celku se zdá, že klíště může být živé, mrtvé, v lihu, ve slivovici, vyschlé, placaté a cokoli na ten způsob. Alespoň jedna z komerčních laboratoří se dušuje, že to všechno je pro ně použitelné. Jediné, čeho se po zkušenostech děsí, je klíště přelepené izolepou.

Běžné je zjištění přítomnosti původců boreliózy, ale je možný i test na klíšťovou encefalitidu a ehrlichiózu. Vyšetření, které (v závislosti na tom po jaké chorobě pátráte a konkrétní laboratoři) stojí 400-700 Kč, není hrazené žádnou zdravotní pojišťovnou.

Závěr:

Co tedy dělat? Odstraňte zakousnuté klíště co nejdříve po zakousnutí a co nejrychleji (seškrábnout či vytrhnout - více o odstraňování klíšťat ve starších mýtech). Ranku vydesinfikujte něčím jodovým, například Betadinou nebo Jodisolem. Desinfekce má v tomto případě smysl nejen kvůli tomu, že klíště je "špinavé". Mikroby způsobující borelii se totiž nějakou dobu ještě drží v okolí ranky a jód je má ještě šanci zničit. A zkuste nezapomenout, že jste to klíště měli. V případě pozdějších zdravotních potíží o tom informujte svého lékaře.

Jste-li zdravotník na táboře, jste povinni informaci o odstraněných klíšťatech (konkrétněji celou zdravotní dokumentaci) uchovávat půl roku a předat ji rodičům. Jestli jim k tomu přidáte několik exponátů v lihu, je na vás. Maximálně vás budou pokládat tak trochu za exota, ale váš kredit zodpovědného zdravotníka nesporně stoupne (zejména když jim k tomu dáte i informaci, proč jim proboha dáváte něco tak odporného a co se s tím dá dělat).

No a jestli potom klíště někam posílat? To už je jen na vás. Neodradí-li vás cena rozboru ani skutečnost, že nakažené klíště vás nemuselo nutně nakazit (i když průběžné výsledky laboratoří označují přibližně polovinu klíšťat za nakažené), tak hurá do toho. Více informací o můžete získat například na www.kliste.cz.

Kašlem proti infarktu

2008-03-07T12:33:00Z

Mýtus:

Jak přežít infarkt pomocí kašlání – mýtus posledních let, kolující ve stále nových a nových vlnách po netu. V textu se dozvídáme, že začneme-li velmi energicky kašlat, je určitá šance neztratit vědomí, a tak nějak se buď uzdravit úplně nebo se aspoň prokašlat až do nemocnice.

Jak to tedy je?

Je to úplná blbost? Ne, pověstné zrníčko pravdy by se najít dalo (a snad proto se tenhle mýtus tak úporně brání svému vymýcení).

Může nastat situace, kdy kašlání teoreticky může oddálit bezvědomí (v tom případě lze počítat odkladem v řádu jednotek, maximálně desítek sekund). Co z toho vyplývá? Pokud ležíte v nemocnici napojeni na přístroje a lékař stojící nad vámi, který si zrovna chystá nějaké ty „žehličky“ jako v Chicago Hope, řekne „kašlejte“, tak hurá do toho.

Proč to ale aspoň nezkusit? Třeba to zabere… Tak tohle není dobrý nápad. Co největší klid je, spolu s včasným zavoláním 155 to zásadní, co se dá v případě obtíží se srdcem dělat. A jak určitě všichni víme z vlastní zkušenosti – kašlání je docela vyčerpávající činnost. Nemocné nebo poškozené srdce má co dělat, aby situaci nějak zvládalo a opravdu nepotřebuje, abychom mu kašláním rozhodující minuty ještě ztěžovali.

V reálném životě nebylo udržení funkčního oběhu kašlem nikdy popsáno a do nemocnice se takhle opravdu „nedokašleme“. A pokud přece ano, byli bychom nejspíš schopni se tam dostat i jinak.

Pokud se přece ocitneme v situaci, kdy by nás obava o život mohla vést k pokusům o kašlání, investujeme čas lépe, pokusíme-li si nějak zajistit pomoc dalších lidí.

Závěr:

Co opravdu dělat, jsme-li svědky vzniku něčího (většinu rad lze využít i pro obtíže sebe sama) infarktu?

Stěžuje-li si někdo na náhlou bolest na hrudi (další možné související obtíže jsou pocit strachu, obtížné dýchání, nevolnost, pocení, bolest břicha nebo zad) a obáváme se, že je to "od srdce"

- volejte 155

- uklidněte ho, posaďte a nedovolte aby se víc namáhal

- pomozte mu vzít si léky, pokud pro takový případ nějaké od lékaře má předepsané

- sledujte, zda se jeho stav nehorší

Dojde-li ke ztrátě vědomí (člověk nereaguje a nedýchá normálně, například jen lapá po dechu jako kapr)

- volejte znovu 155, položte ho na záda a zahajte nepřímou srdeční masáž

- počkejte na záchranku, nejezděte nikam sami

Je tady někde lékař?

2008-03-07T12:31:00Z

Tahle rada zní dobře, koneckonců lékař je právě tím, koho potřebujeme. Kde se tedy vloudila chybička?

Představte si možnou situaci. Jdete po ulici a najednou vidíte, jak se před vámi jdoucí člověk zhroutí z ničeho nic k zemi. Nejste jediný, kdo to vidí. Jste však jediný, kdo se nad ležícím pánem sklání. A teď, teď přichází ta chvíle. Vstáváte a pokládáte rychle se tvořícímu davu diváků tu otázku.

"Je tady nějaký lékař?"

- je-li přítomný nějaký lékař, schopný a ochotný pomoci, v tuto chvíli už tak pravděpodobně z vlastní iniciativy sám činí

- není-li žádný lékař přítomný, nebo je a ani v tuhle chvíli se "nepřizná", je vaše otázka vlastně zbytečná

- problémové zůstávají zbylé případy, kdy lékař přítomný je a až tváří v tvář přímé výzvě je přinucen "přiznat barvu". Otázkou zůstává, zda to je pro dobro potřebného člověka. Ne každý lékař je kovaný v první pomoci (někteří tráví život v laboratoři, jiní spravují zuby nebo radí lidem jak zhubnout), a znalosti upotřebitelné v dané situaci nemusí být řekněme 30 let po škole větší než u průměrného laika.

Závěr:

Pokud se z davu přihlížejících lidí odpojí postava, která se prohlásí za lékaře, je to skvělé. Jestliže se to však nestane, nesnažte se takového člověka za každou cenu v davu odhalit a přinutit k plnění povinnosti vyplývající z jakési "přísahy". Taková nucená spolupráce by totiž mohla způsobit víc škody než užitku.

Stabilizovaná poloha - univerzální řešení

2008-02-11T17:21:00Z

Mýtus: Stabilizovaná poloha je dobrá vždy a všude.

Naprostá většina z nás si ze školy pamatuje, že „bezvědomé lidi jest vhodno do stabilizované polohy otáčeti“. Navíc přiznejme si to – pohled na člověka úhledně položeného na boku s rukou pod hlavou, je mnohem příjemnější, než na někoho rozvaleného uprostřed chodníku na zádech. Vypadá totiž skoro, jako by klidně spal. Co na tom, že srdce se mu zastavilo ještě než jsme ho takhle hezky uložili. Nebo na tom, že ještě chvíli dýchal, a pak přestal, aniž bychom si toho všimnuli. Vždyť takhle na boku vypadá docela přirozeně a v pohodě. Možná ale, že resuscitace by mu byla pomohla o něco víc.

V čem je tedy problém? Jsou totiž chvíle, kdy stabilizovanou polohou člověka jednoduše dorazíme. Jaké jsou základní předpoklady pro to, abychom o přetočení člověka na bok vůbec uvažovali? Musíme si být především jisti, že normálně dýchá (zjistíme nejlépe u člověka ležícího na zádech se zakloněnou hlavou). Máme-li v tomto směru jakoukoli nejistotu, stabilizovaná poloha je hodně špatný nápad.

Stabilizovaná poloha má v první pomoci své pevné místo. Je dobré do ní umístit každého bezvědomého, kterého musíme opustit, jdeme-li například hledat pomoc. V téhle podobě nehrozí udušení zapadnutím jazyka, ani utopením ve vlastních zvratcích (proto třeba nelze než vřele doporučit otáčení našich alkoholem zmožených přátel do této polohy:-).

Závěr: Stabilizovaná poloha (= jakákoli poloha na boku, z níž není snadné se překulit, hlava je lehce v záklonu podložená rukou, aby případně bylo kam zvracet a člověk to vzápětí znovu nevdechl) je poloha určená pro zotavení (například vystřízlivění) a situace, kdy potřebujeme bezvědomého na chvíli opustit. Dáváme-li kohokoli do stabilizované polohy, musíme si být jisti zejména tím, že dýchá a dýchání i nadále kontrolovat.

Polštářek pod hlavu

2008-02-11T17:00:00Z

Mýtus: „Dejte mu někdo něco pod hlavu, ať tu tak neleží na té tvrdé zemi“

Asi všichni víme, jak nepohodlné je ležet hlavou na tvrdé zemi. Od mala si zvykáme na skutečnost, že ležící lidé si téměř vždy pod hlavou dávají polštář nebo něco, co plní jeho funkci. Kolik z nás se cítí dobře při spánku, aniž bychom si předtím dali pod hlavu alespoň malý polštářek, sbalenou bundu nebo alespoň vlastní ruku? To bude jeden z důvodů, proč většinou nevidíme rádi nikoho, kdo kvůli nemoci či zranění leží na zemi jen tak. Velmi často chceme nějak pomoci, ale jsme zcela bezradní v tom jak na to. Nevíme-li si rady, alespoň se snažíme o zvýšení komfortu. A co je tou první a nejjednodušší věcí, kterou lze člověku učinit chodník pohodlnějším? Jasně, právě polštářek. Proto znovu a znovu nadzvedáváme bezvědomým hlavy a podsouváme pod ně své svršky a vůbec cokoli, co vypadá dostatečně měkké, aby se na tom dalo pohodlně ležet.

Skutečnost je ovšem taková, že tohle „zvýšení komfortu“ bývá zároveň bohužel poslední službou, kterou ležícímu člověku můžeme poskytnout. Dobrý úmysl v tomhle případě nestačí.

Kdy polštářek pod hlavu dát můžeme? Zcela bez obav můžeme být ve všech případech, kdy si s námi zraněný nebo nemocný člověk povídá, představa polštářku se mu líbí a není důvod se bát úrazu páteře.

Kdy naopak podkládání hlavy čímkoli doslova zabíjí? Uvědomme si, že člověk, který leží a není schopen s námi komunikovat, na tom není moc dobře. Je pravděpodobné, že přestože je zatím schopen dýchat (pokud nedýchá a nereaguje na podněty, přistupujete k resuscitaci) i bez záklonu hlavy, může to být jen tak tak. Pokud takovému člověku zakloníme hlavu, bude se mu dýchat určitě lépe. No a pokud mu ji naopak předkloníme, bude se mu dýchat hůř nebo taky nebude moci dýchat vůbec. A to je právě ta chvíle, kdy vložení polštářku pod hlavu stačí na zabití někoho, kdo zrovna není schopen se o sebe sám postarat, natož se nějak bránit.

Závěr: Člověku v bezvědomí raději hlavu jednoduše zakloňme. Polštářek pod hlavu patří do rakve a není tedy nutné, aby ho lidé dostávali dříve, než je nutné.

Silniční lišej (řešení)

2008-02-11T14:34:00Z

Za nejlepší variantu v tomto případě pokládáme možnost d), popřípadě c). Obě obsahují zásadní informaci, a to, že je nutné ránu zbavit všech nečistot.

a) Pokud jste viděli jak váš kamarád z kola spadl, může vám to pomoci v rozhodování, zda volat sanitku. V tomto případě (velmi malá rychlost, dopad na „všechny čtyři“, kamarád si pamatuje průběh pádu) se zdá, že k žádným obavám není důvod. To ovšem neznamená, že je dobré jezdit na kole bez přilby.

b) Hlavní opravdu není ránu pořádně vydesinfikovat, ale dostat z ní všechno, co v ní nemá co dělat (prach, hlína, písek, kamínky,…). Opláchnutí vodou je zcela nedostatečné. Je-li špína v ráně zadřená, budete ji muset nějak dostat ven (proudem vody, cípem čistého kapesníku, kartáčkem). Zda následně ránu vydesinfikujete nebo ne, je už mnohem méně podstatné a v případě povrchové rány to zpravidla nebývá nutné.

c) Tahle možnost rozhodně není špatně. V nemocnici s takovou odřeninou ovšem nebudou dělat nic jiného než to, co byste s ní mohli udělat i vy sami. Tedy vezmou nějaký kartáček a vyčistí ji.

d) Tohle řešení pokládáme za jedno z nejméně příjemných, ale zato nezbytných.

Treking k Everestu (řešení)

2008-02-11T10:22:00Z

Za nejlepší řešení v tomto případě pokládáme možnost b).

Možnost a) má, jako většina rozhodnutí v dané situaci, své výhody a nevýhody. Dobré je, že jste se rozhodli nepokračovat v cestě výš do hor. Je možné, že se vám opravdu udělá lépe, i když váš nápad dohnat skupinu samostatně o něco později, nebudete doufejme zkoušet realizovat. Za dobré řešení pokládáme přesunout se do nadmořské výšky, kde se vám naposledy poměrně dobře spalo. Počkáte-li do odpoledne s rozhodnutím zda sejít níž nebo zůstat kde jste, není to v zásadě špatně. Na druhou stranu pokud se vám lépe neudělá, což je dost pravděpodobné, a vy zůstanete v Lobuche, následující noc pro vás bude hodně dlouhá. No a pokud se vám udělá hůř, nebude rozhodně ani příjemné ani bezpečné snažit se za každou cenu dostat někam dolů uprostřed noci. Také by bylo dobré zajistit si, že je ve vašem okolí někdo, koho bude zajímat, že vám není dobře – ať už člen vaší původní skupiny, jiný turista nebo místní člověk. Chuť zalézt někam o samotě tiše „hybernovat“ si raději nechte zajít. Není to zrovna dvakrát bezpečné. Raději předem myslete na to, jak se vám podaří znovu sejít s vaší skupinou.

Možnost b) pokládáme za tu rozumnou. Samozřejmě by bylo ještě lepší, pokud by s vámi zůstal někdo z vaší skupiny (popřípadě se přizpůsobila celá skupina). To je ale ne vždy možné, ale třeba budete mít štěstí a najde se obětavec, který se tak rozhodne. Pokud ne, varianta najatého místního průvodce s nímž jste schopni se domluvit, je dobrá varianta.

Pokud se někdo z vás rozhodl pro variantu c), bůh s ním. Jasně, třeba jde opravdu jen o virózu, ale není to příliš pravděpodobné. Lehká bolest v krku a rýma nemusí a pravděpodobně ani nesouvisí s vašimi ostatními problémy. Obecné pravidlo zní, že „všechno nad 2500m se považuje za horskou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného“. Bolení hlavy, na které nepomůže pořádně se napít a vzít si jeden prášek typu Paralen, je už víc než jen varovný příznak. Lehký a přerušovaný spánek je sice výše v horách obvyklý, ale nespat vůbec rozhodně o úspěšné aklimatizaci nesvědčí. A to nejsou jediné příznaky horské nemoci, které u sebe můžete pozorovat. Jestliže budete přesto pokračovat ve výstupu, ohrožujete nejen sebe, ale i své okolí. K uvažované záchraně vrtulníkem lze říci jen to, že v konkrétním případě je samozřejmě možná, pokud ovšem náhodou nebude noc (což se stává přibližně jednou denně na poměrně dlouhou dobu, rozhodně delší než by se vám v případě nouze líbilo), mlha, vítr, nebo třeba generální stávka letištního personálu. V tomto konkrétním případě se vaše rozhodnutí jít dál, blíží hození si mincí s orlem na obou stranách. Vy ovšem vsázíte na pannu.