Nosím s sebou třícípý šátek ...
Tak si pročítám různá doporučení a stesky:
"a nikdo neměl lékárničku" ; "jak mám pomoci, když v lékárničce je jen špinavý obvaz a rukavice"; "povinností instruktora je mít u sebe vždy plně vybavenou lékárničku"; "když se něco stane, nemůžu jim ani změřit teplotu" ...
Všude se píše, jaké má být vybavení lékárniček, my ve ZDrSEMu jsme jednu vyvíjeli dlouhá léta a v našich skriptech je to oblíbená a komentovaná stránka. Jak je to vlastně s tou život zachraňující taštičkou?
Každý zdravotník projde ve svém životě obdobím "kvalitního vybavení". Přestane s sebou nosit umolousanou náplast a v malé brašničce má tři druhy speciálních přípravků. Více postižení zdravošílenci přestanou posléze vykrádat svoje ambulance a operační sály a zakupují v internetových obchodech speciální voděodolné a všehojivé přípravky - čtvereček á 60 korun. Malá brašnička se postupně rozšíří ve větší kufr a začíná aspirovat na malou sanitku v zavazadlovém prostoru zdravotníkova osobního vozu. U většiny zasažených choroba v této fázi odeznívá, kufr poslední záchrany se zmenšuje a posléze se redukuje na poněkud oteklejší autolékárničku. U některých nemoc přejde do chronického stádia, vozi s sebou infuzní roztoky (většinou prošlé) a v zvláště těžkých případech si zakoupí osobní automatický defibrilátor, kdyby náhodou jeli kolem infarktu.
Samozřejmě jsem si těmito stadii prošel, zjistil jsem však zajímavou synchronicitu. Čím víc jsem měl vybavení, tím víc se lidem kolem mě něco dělo. Přítomnost lékaře vždy láká okolí ke konzultaci zdravotních problémů, ale některé zážitky byly příliš dramatické (resuscitace ve vlaku, autohavárie). Ve snaze vyhnout se dalším katastrofám mimo pracovní dobu jsem vyházel veškeré léky a přípravky ze svého batohového vybavení. Bezpečnostní obsah batohu dle Jardy Pavlíčka jsem našlapal do spodu a na dotazy "nemáš u sebe lékárničku" jsem stereotypně odpovídal: "mám třícípý šátek, potřebuješ něco?". Šátek jsem měl na krku, krásný to propagační výrobek socialistické pojišťovny a neméně socialistické horské služby. Bylo na něm v červenočerném provedení naznačeno cca patnáct způsobů, jak tento kus textilu použít. Po tomto sdělení moji kamarádi většinou přestávali pociťovat obtíže, které je za mnou přivedly a taktéž frekvence závažnějších stavů poklesla.
Toto přechodné období bylo násilně přerváno ztrátou v té době již historicky cenného šátku. Přestal jsem nosit s sebou lékárničku vůbec, někdy mám ty prášky na zuby a někdy zase ne. Odřeniny oplachuji vodou, bolest břicha léčím hladem, úrazy chladem a podchlazené balím do igelitu. Jsem příliš cynický lékař sanitky? Bezpochyby ano, kromě toho však vím, že základní vybavení je láhev s vodou a telefon. Pokud nemám za sebou vybavený vůz s červenými pruhy a modrými světly, je moje schopnost poskytnout první pomoc závislá na rukách a hlavě, které mám s sebou poměrně standartně.
Co Vy - máte v lékárničce něco speciálního? A máte ji teď u sebe ?