březen 2008 - Příspěvky
Mýtus?: "Odhalíme-li na sobě klíště, vyndáme ho a nalepíme na kus papíru
(tzv. klíštěnkuJ) nebo si ho někam schováme, abychom ho následně mohli
vzít k paní doktorce, která zajistí jeho vyšetření, zda nešlo o
infikovaného jedince."
Se skladováním odstraněných klíšťat "ve velkém" se můžeme čas
od času setkat také na dětských táborech, kde zodpovědní zdravotníci
nejen že podrobně zapisují časy a místa, odstranění klíštěte, ale
mnohdy si hýčkají i svou vlastní "klíštělogickou zahradu" zvířátek
vylepovaných do přílohy zdravotnické dokumentace nebo strašidelně se
vznášejících v lihu.
Jak to tedy s těmi klíštěcími mrtvolkami je ve skutečnosti? Je to mýtus nebo není?
Je a není. Představa, že vám praktický lékař zajistí vyšetření
klíštěte, není reálná. On se bude starat o vás, a na vyšetření namísto
klíštěte pošle vaši maličkost. Je tu ale jistá šance, že vám dá kontakt
na laboratoře, které v dnešní době rozbory jednotlivých klíšťat
zajišťují.
V jaké formě je dobré klíšťata do laboratoře dopravit?
Odpovědi příslušných pracovišť se dost liší (extrémní je požadavek
živého nebo alespoň skoro živého klíštěte na kousku trávy či vlhké
vaty, udržovaného v chladu). V celku se zdá, že klíště může být živé,
mrtvé, v lihu, ve slivovici, vyschlé, placaté a cokoli na ten způsob.
Alespoň jedna z komerčních laboratoří se dušuje, že to všechno je pro
ně použitelné. Jediné, čeho se po zkušenostech děsí, je klíště
přelepené izolepou.
Běžné je zjištění přítomnosti původců boreliózy, ale je možný
i test na klíšťovou encefalitidu a ehrlichiózu. Vyšetření, které (v
závislosti na tom po jaké chorobě pátráte a konkrétní laboratoři) stojí
400-700 Kč, není hrazené žádnou zdravotní pojišťovnou.
Závěr:
Co tedy dělat? Odstraňte zakousnuté klíště co nejdříve po
zakousnutí a co nejrychleji (seškrábnout či vytrhnout - více o
odstraňování klíšťat ve starších mýtech). Ranku vydesinfikujte něčím
jodovým, například Betadinou nebo Jodisolem. Desinfekce má v tomto
případě smysl nejen kvůli tomu, že klíště je "špinavé". Mikroby
způsobující borelii se totiž nějakou dobu ještě drží v okolí ranky a
jód je má ještě šanci zničit. A zkuste nezapomenout, že jste to klíště
měli. V případě pozdějších zdravotních potíží o tom informujte svého
lékaře.
Jste-li zdravotník na táboře, jste povinni informaci o
odstraněných klíšťatech (konkrétněji celou zdravotní dokumentaci)
uchovávat půl roku a předat ji rodičům. Jestli jim k tomu přidáte
několik exponátů v lihu, je na vás. Maximálně vás budou pokládat tak
trochu za exota, ale váš kredit zodpovědného zdravotníka nesporně
stoupne (zejména když jim k tomu dáte i informaci, proč jim proboha
dáváte něco tak odporného a co se s tím dá dělat).
No a jestli potom klíště někam posílat? To už je jen na vás.
Neodradí-li vás cena rozboru ani skutečnost, že nakažené klíště vás
nemuselo nutně nakazit (i když průběžné výsledky laboratoří označují
přibližně polovinu klíšťat za nakažené), tak hurá do toho. Více
informací o můžete získat například na www.kliste.cz.
Mýtus:
Jak přežít infarkt pomocí kašlání – mýtus posledních let,
kolující ve stále nových a nových vlnách po netu. V textu se dozvídáme,
že začneme-li velmi energicky kašlat, je určitá šance neztratit vědomí,
a tak nějak se buď uzdravit úplně nebo se aspoň prokašlat až do
nemocnice.
Jak to tedy je?
Je to úplná blbost? Ne, pověstné zrníčko pravdy by se najít dalo
(a snad proto se tenhle mýtus tak úporně brání svému vymýcení).
Může nastat situace, kdy kašlání teoreticky může oddálit
bezvědomí (v tom případě lze počítat odkladem v řádu jednotek,
maximálně desítek sekund). Co z toho vyplývá? Pokud ležíte v nemocnici
napojeni na přístroje a lékař stojící nad vámi, který si zrovna chystá
nějaké ty „žehličky“ jako v Chicago Hope, řekne „kašlejte“, tak hurá do
toho.
Proč to ale aspoň nezkusit? Třeba to zabere…
Tak tohle není dobrý nápad. Co největší klid je, spolu s včasným
zavoláním 155 to zásadní, co se dá v případě obtíží se srdcem dělat. A
jak určitě všichni víme z vlastní zkušenosti – kašlání je docela
vyčerpávající činnost. Nemocné nebo poškozené srdce má co dělat, aby
situaci nějak zvládalo a opravdu nepotřebuje, abychom mu kašláním
rozhodující minuty ještě ztěžovali.
V reálném životě nebylo udržení funkčního oběhu kašlem nikdy
popsáno a do nemocnice se takhle opravdu „nedokašleme“. A pokud přece
ano, byli bychom nejspíš schopni se tam dostat i jinak.
Pokud se přece ocitneme v situaci, kdy by nás obava o život
mohla vést k pokusům o kašlání, investujeme čas lépe, pokusíme-li si
nějak zajistit pomoc dalších lidí.
Závěr:
Co opravdu dělat, jsme-li svědky vzniku něčího (většinu rad lze využít i pro obtíže sebe sama) infarktu?
Stěžuje-li si někdo na náhlou bolest na hrudi (další možné
související obtíže jsou pocit strachu, obtížné dýchání, nevolnost,
pocení, bolest břicha nebo zad) a obáváme se, že je to "od srdce"
- volejte 155
- uklidněte ho, posaďte a nedovolte aby se víc namáhal
- pomozte mu vzít si léky, pokud pro takový případ nějaké od lékaře má předepsané
- sledujte, zda se jeho stav nehorší
Dojde-li ke ztrátě vědomí (člověk nereaguje a nedýchá normálně, například jen lapá po dechu jako kapr)
- volejte znovu 155, položte ho na záda a zahajte nepřímou srdeční masáž
- počkejte na záchranku, nejezděte nikam sami
Tahle rada zní dobře, koneckonců lékař je právě tím, koho potřebujeme. Kde se tedy vloudila chybička?
Představte si možnou situaci. Jdete po ulici a najednou vidíte,
jak se před vámi jdoucí člověk zhroutí z ničeho nic k zemi. Nejste
jediný, kdo to vidí. Jste však jediný, kdo se nad ležícím pánem sklání.
A teď, teď přichází ta chvíle. Vstáváte a pokládáte rychle se tvořícímu
davu diváků tu otázku.
"Je tady nějaký lékař?"
- je-li přítomný nějaký lékař, schopný a ochotný pomoci, v tuto chvíli už tak pravděpodobně z vlastní iniciativy sám činí
- není-li žádný lékař přítomný, nebo je a ani v tuhle chvíli se "nepřizná", je vaše otázka vlastně zbytečná
- problémové zůstávají zbylé případy, kdy lékař přítomný je a až
tváří v tvář přímé výzvě je přinucen "přiznat barvu". Otázkou zůstává,
zda to je pro dobro potřebného člověka. Ne každý lékař je kovaný v
první pomoci (někteří tráví život v laboratoři, jiní spravují zuby nebo
radí lidem jak zhubnout), a znalosti upotřebitelné v dané situaci
nemusí být řekněme 30 let po škole větší než u průměrného laika.
Závěr:
Pokud se z davu přihlížejících lidí odpojí postava, která se
prohlásí za lékaře, je to skvělé. Jestliže se to však nestane, nesnažte
se takového člověka za každou cenu v davu odhalit a přinutit k plnění
povinnosti vyplývající z jakési "přísahy". Taková nucená spolupráce by
totiž mohla způsobit víc škody než užitku.