Treking k Everestu
Rozhodli jste si splnit jeden ze svých cestovatelských snů. Sice na to padla velká část letošní dovolené a většina úspor, ale nic se vám teď nezdá malichernější než úvahy nad cenou cesty. Prostě se podařilo a jste tady. V Nepálu, v samotném srdci himálajských velikánů. Opravdu jste se dostali na místo, o kterém jste zatím jen četli a představovali si, jaké by to mohlo být, se tam jednoho krásného dne opravdu dostat.
Není to sice úplně cestování ve stylu osamělého vlka, o kterém jste snili jako malí, ale mohlo by to být určitě horší. Je vás patnáct i s průvodcem, skupina je tedy rozhodně menší než u mnoha jiných cestovek. A uvidíte většinu toho, kvůli čemu jste sem celá ta léta chtěli jet. Cestovní itinerář je nabitý k prasknutí. Plán je jasný. Většina trekařských skupin k Everestu má na skoro to samé co vy, vyhrazené 3 týdny. Vy jen dva. Za tu dobu chcete stihnout treking z Lukly (2850m) na Kala Patar (5623m) a zpátky. Vaše skupina tedy bude muset jít o něco rychleji. Všichni s tím počítají, nejste jediný, kdo si prostě nemůže dovolit nebýt v práci déle než dva týdny v kuse. Trochu jste se ještě v Praze báli, kdo se na zájezd přihlásí, ale naštěstí jsou všichni mladí, tak mezi 30-40 léty a vypadají fit. S trochou štěstí skupinu nikdo zdržovat nebude. Ono to má určité výhody jet s malou levnější cestovkou – většina úspěšných podnikatelů důchodového věku, postrach komerčních expedic, si raději připlatí a pojede s nějakou větší a známější.
Tempo, které skupina zvolila,je opravdu značné. Je teprve pátý den cesty a už dorážíte do Lobuche. Cítíte se hrozně unavení, bolí vás hlava a už ani nemáte chuť něco extra jíst. Nakonec do sebe přece jen dostanete talíř polévky a čaj, je vám jasné že jinak byste zítra stěží měli dost energie na vrchol celého zájezdu. Zítra, dá-li počasí, ho konečně spatříte jako na dlani. Pro Nepálce Sagarmatha, Tibeťany Čho-mo-lang-ma , Evropany známá jako Everest. Hora nejvyšší než kterákoli jiná.
Cesta je vážně vyčerpávající. Už na včerejšek v noci jste toho moc nenaspali (to je ale v téhle výšce poměrně obvyklé, z vaší skupiny mají problém se spaním skoro všichni) a dnes je to ještě horší. Celou noc nezamhouříte ani oko. Je vám špatně od žaludku, ale může to být tím, jak strašně jste už po těch pěti dnech unavení. Taky nikdy není jisté, z jaké vody bylo připravené jídlo.
Ráno vylézáte ze spacáku a připadáte si všechno, jen ne odpočatý. Žaludek je stále jako na vodě, nedokážete si představit, že byste se teď měl i najíst. To ovšem není zase tak velký problém, ani doma nejste zvyklí příliš snídat. Všechno se s vámi tak trochu motá, ale kam se to hrabe na standardní ráno opilcovo – s tím se to nedá srovnávat. Bolehlav je o dost horší než včera, přestože jste si v noci vzali postupně asi tři Ibalginy, ale vydržet se to dá. Je to teď, když jste vylezli ze spacáku a vstali, dokonce o něco lepší.
Co uděláte?
a) Obáváte se toho, že u vás může jít o první příznaky horské nemoci (AMS - acute mountain sickness) a v takovém případě by asi nebylo rozumné chodit dál do Gorakshepu. Je to sice pouze o nějakých 300 metrů výše, ale přece jenom riskovat se vám moc nechce. Koneckonců vás živí hlava, tak by se hodilo, kdyby z mozku alespoň něco málo zbylo. Rozhodujete se, že zůstanete tam, kde jste a vyčkáte jestli se to zlepší nebo ne. Přinejhorším vás skupina nabere cestou zpátky z Gorakshepu a Kala Patharu, tj. o necelé dva dny později. Tam kde jste, vám nic nehrozí – můžete si v klidu zalézt do spacáku a ty dva dny hybernovat. No a pokud to je opravdu jen velká únava z předchozích dní, tak až si ještě trochu odpočinete, není vyloučené pokračovat do Gorakshepu za skupinou. Vracet se budou stejnou cestou, takže minout se není možné.
b) Lhali byste jen sami sobě, pokud byste tvrdili, že vás vůbec nenapadla horská nemoc. Pravidelně rozmístěné cedule varující před AMS (acute mountain sickness) míjíte po celou dobu vašeho putování. A nemůžete zrovna říci, že vaše příznaky tak trochu neodpovídají těm popisovaným na oněch cedulích. Rozhodujete se, že pokud něco vydrží na svém místě ještě pár let, je to právě Everest a vám se snad podaří dostat se sem příště, až na to bude o něco víc času. Ono asi opravdu nebylo rozumné vynechávat aklimatizační den v Dingboche. Domlouváte se s vaším průvodcem, že se přesunete dolů do Pheriche, kde se o dva dny později zase setkáte se skupinou. Je to koneckonců o nějakých 700m níž, přibližně ve výšce, kde se vám naposledy dobře spalo. Přímo v Lobuche si ještě necháte doporučit anglicky mluvícího místního průvodce, který se o vás ty dva dny bude starat. Těch pár stovek (cena průvodce na den je nižší než 15 dolarů) vás už opravdu nezabije a kdyby se vám udělalo náhodou hůř, máte někoho, kdo se o vás postará a s trochou štěstí zajistí další pomoc.
c) Možná to není úplně rozumné řešení, ale půjdete dál. Minimálně na Gorakshep se dostanete. Odtamtud je už Mt.Everest vidět jako na dlani, nikdo neříká že se nezbytně musíte hrabat ještě někam nahoru na Kala Patar. Beztak je to než velká hrouda štěrku. Ve skupině už jsou unavení všichni, zdržovat nebudete. Na bolest hlavy a špatné spaní si v těchto výškách stěžují také všichni. No a kdyby přece jen nastal nějaký nečekaný problém, o kterém si ale si myslíte, že nenastane, tak jste všichni dobře pojištění. Stačí jeden telefonát - satelitní telefony máte jen ve vaší skupině hned dva - a do pár hodin je tu vrtulník, který kohokoli během pár desítek minut dopraví pohodlně až do Kathmádnú. Navíc je dost pravděpodobné, že jde jen o nějakou virózu. Odpovídají tomu i příznaky – bolí vás hlava, máte trochu pocit závratě (ne tolik, aby vás to ohrožovalo při chůzi), žaludek je jako na vodě, máte slabou rýmu a pobolívá vás v krku. Po prohlídce lékárničky usuzujete, že si naordinujete nějaké cucavé tabletky na ten bolavý krk, a že všechno bude v pohodě.