únor 2008 - Příspěvky
Mýtus: Stabilizovaná poloha je dobrá vždy a všude.
Naprostá většina z nás si ze školy pamatuje, že „bezvědomé lidi jest vhodno do stabilizované polohy otáčeti“. Navíc přiznejme si to – pohled na člověka úhledně položeného na boku s rukou pod hlavou, je mnohem příjemnější, než na někoho rozvaleného uprostřed chodníku na zádech. Vypadá totiž skoro, jako by klidně spal. Co na tom, že srdce se mu zastavilo ještě než jsme ho takhle hezky uložili. Nebo na tom, že ještě chvíli dýchal, a pak přestal, aniž bychom si toho všimnuli. Vždyť takhle na boku vypadá docela přirozeně a v pohodě. Možná ale, že resuscitace by mu byla pomohla o něco víc.
V čem je tedy problém? Jsou totiž chvíle, kdy stabilizovanou polohou člověka jednoduše dorazíme. Jaké jsou základní předpoklady pro to, abychom o přetočení člověka na bok vůbec uvažovali? Musíme si být především jisti, že normálně dýchá (zjistíme nejlépe u člověka ležícího na zádech se zakloněnou hlavou). Máme-li v tomto směru jakoukoli nejistotu, stabilizovaná poloha je hodně špatný nápad.
Stabilizovaná poloha má v první pomoci své pevné místo. Je dobré do ní umístit každého bezvědomého, kterého musíme opustit, jdeme-li například hledat pomoc. V téhle podobě nehrozí udušení zapadnutím jazyka, ani utopením ve vlastních zvratcích (proto třeba nelze než vřele doporučit otáčení našich alkoholem zmožených přátel do této polohy:-).
Závěr: Stabilizovaná poloha (= jakákoli poloha na boku, z níž není snadné se překulit, hlava je lehce v záklonu podložená rukou, aby případně bylo kam zvracet a člověk to vzápětí znovu nevdechl) je poloha určená pro zotavení (například vystřízlivění) a situace, kdy potřebujeme bezvědomého na chvíli opustit. Dáváme-li kohokoli do stabilizované polohy, musíme si být jisti zejména tím, že dýchá a dýchání i nadále kontrolovat.
Mýtus: „Dejte mu někdo něco pod hlavu, ať tu tak neleží na té tvrdé zemi“
Asi všichni víme, jak nepohodlné je ležet hlavou na tvrdé zemi. Od mala si zvykáme na skutečnost, že ležící lidé si téměř vždy pod hlavou dávají polštář nebo něco, co plní jeho funkci. Kolik z nás se cítí dobře při spánku, aniž bychom si předtím dali pod hlavu alespoň malý polštářek, sbalenou bundu nebo alespoň vlastní ruku? To bude jeden z důvodů, proč většinou nevidíme rádi nikoho, kdo kvůli nemoci či zranění leží na zemi jen tak. Velmi často chceme nějak pomoci, ale jsme zcela bezradní v tom jak na to. Nevíme-li si rady, alespoň se snažíme o zvýšení komfortu. A co je tou první a nejjednodušší věcí, kterou lze člověku učinit chodník pohodlnějším? Jasně, právě polštářek. Proto znovu a znovu nadzvedáváme bezvědomým hlavy a podsouváme pod ně své svršky a vůbec cokoli, co vypadá dostatečně měkké, aby se na tom dalo pohodlně ležet.
Skutečnost je ovšem taková, že tohle „zvýšení komfortu“ bývá zároveň bohužel poslední službou, kterou ležícímu člověku můžeme poskytnout. Dobrý úmysl v tomhle případě nestačí.
Kdy polštářek pod hlavu dát můžeme? Zcela bez obav můžeme být ve všech případech, kdy si s námi zraněný nebo nemocný člověk povídá, představa polštářku se mu líbí a není důvod se bát úrazu páteře.
Kdy naopak podkládání hlavy čímkoli doslova zabíjí? Uvědomme si, že člověk, který leží a není schopen s námi komunikovat, na tom není moc dobře. Je pravděpodobné, že přestože je zatím schopen dýchat (pokud nedýchá a nereaguje na podněty, přistupujete k resuscitaci) i bez záklonu hlavy, může to být jen tak tak. Pokud takovému člověku zakloníme hlavu, bude se mu dýchat určitě lépe. No a pokud mu ji naopak předkloníme, bude se mu dýchat hůř nebo taky nebude moci dýchat vůbec. A to je právě ta chvíle, kdy vložení polštářku pod hlavu stačí na zabití někoho, kdo zrovna není schopen se o sebe sám postarat, natož se nějak bránit.
Závěr: Člověku v bezvědomí raději hlavu jednoduše zakloňme. Polštářek pod hlavu patří do rakve a není tedy nutné, aby ho lidé dostávali dříve, než je nutné.
Za nejlepší variantu v tomto případě pokládáme možnost d), popřípadě c). Obě obsahují zásadní informaci, a to, že je nutné ránu zbavit všech nečistot.
a) Pokud jste viděli jak váš kamarád z kola spadl, může vám to pomoci v rozhodování, zda volat sanitku. V tomto případě (velmi malá rychlost, dopad na „všechny čtyři“, kamarád si pamatuje průběh pádu) se zdá, že k žádným obavám není důvod. To ovšem neznamená, že je dobré jezdit na kole bez přilby.
b) Hlavní opravdu není ránu pořádně vydesinfikovat, ale dostat z ní všechno, co v ní nemá co dělat (prach, hlína, písek, kamínky,…). Opláchnutí vodou je zcela nedostatečné. Je-li špína v ráně zadřená, budete ji muset nějak dostat ven (proudem vody, cípem čistého kapesníku, kartáčkem). Zda následně ránu vydesinfikujete nebo ne, je už mnohem méně podstatné a v případě povrchové rány to zpravidla nebývá nutné.
c) Tahle možnost rozhodně není špatně. V nemocnici s takovou odřeninou ovšem nebudou dělat nic jiného než to, co byste s ní mohli udělat i vy sami. Tedy vezmou nějaký kartáček a vyčistí ji.
d) Tohle řešení pokládáme za jedno z nejméně příjemných, ale zato nezbytných.
Za nejlepší řešení v tomto případě pokládáme možnost b).
Možnost a) má, jako většina rozhodnutí v dané situaci, své výhody a nevýhody. Dobré je, že jste se rozhodli nepokračovat v cestě výš do hor. Je možné, že se vám opravdu udělá lépe, i když váš nápad dohnat skupinu samostatně o něco později, nebudete doufejme zkoušet realizovat. Za dobré řešení pokládáme přesunout se do nadmořské výšky, kde se vám naposledy poměrně dobře spalo. Počkáte-li do odpoledne s rozhodnutím zda sejít níž nebo zůstat kde jste, není to v zásadě špatně. Na druhou stranu pokud se vám lépe neudělá, což je dost pravděpodobné, a vy zůstanete v Lobuche, následující noc pro vás bude hodně dlouhá. No a pokud se vám udělá hůř, nebude rozhodně ani příjemné ani bezpečné snažit se za každou cenu dostat někam dolů uprostřed noci. Také by bylo dobré zajistit si, že je ve vašem okolí někdo, koho bude zajímat, že vám není dobře – ať už člen vaší původní skupiny, jiný turista nebo místní člověk. Chuť zalézt někam o samotě tiše „hybernovat“ si raději nechte zajít. Není to zrovna dvakrát bezpečné. Raději předem myslete na to, jak se vám podaří znovu sejít s vaší skupinou.
Možnost b) pokládáme za tu rozumnou. Samozřejmě by bylo ještě lepší, pokud by s vámi zůstal někdo z vaší skupiny (popřípadě se přizpůsobila celá skupina). To je ale ne vždy možné, ale třeba budete mít štěstí a najde se obětavec, který se tak rozhodne. Pokud ne, varianta najatého místního průvodce s nímž jste schopni se domluvit, je dobrá varianta.
Pokud se někdo z vás rozhodl pro variantu c), bůh s ním. Jasně, třeba jde opravdu jen o virózu, ale není to příliš pravděpodobné. Lehká bolest v krku a rýma nemusí a pravděpodobně ani nesouvisí s vašimi ostatními problémy. Obecné pravidlo zní, že „všechno nad 2500m se považuje za horskou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného“. Bolení hlavy, na které nepomůže pořádně se napít a vzít si jeden prášek typu Paralen, je už víc než jen varovný příznak. Lehký a přerušovaný spánek je sice výše v horách obvyklý, ale nespat vůbec rozhodně o úspěšné aklimatizaci nesvědčí. A to nejsou jediné příznaky horské nemoci, které u sebe můžete pozorovat. Jestliže budete přesto pokračovat ve výstupu, ohrožujete nejen sebe, ale i své okolí. K uvažované záchraně vrtulníkem lze říci jen to, že v konkrétním případě je samozřejmě možná, pokud ovšem náhodou nebude noc (což se stává přibližně jednou denně na poměrně dlouhou dobu, rozhodně delší než by se vám v případě nouze líbilo), mlha, vítr, nebo třeba generální stávka letištního personálu. V tomto konkrétním případě se vaše rozhodnutí jít dál, blíží hození si mincí s orlem na obou stranách. Vy ovšem vsázíte na pannu.
Rozhodli jste si splnit jeden ze svých cestovatelských snů. Sice na to padla velká část letošní dovolené a většina úspor, ale nic se vám teď nezdá malichernější než úvahy nad cenou cesty. Prostě se podařilo a jste tady. V Nepálu, v samotném srdci himálajských velikánů. Opravdu jste se dostali na místo, o kterém jste zatím jen četli a představovali si, jaké by to mohlo být, se tam jednoho krásného dne opravdu dostat.
Není to sice úplně cestování ve stylu osamělého vlka, o kterém jste snili jako malí, ale mohlo by to být určitě horší. Je vás patnáct i s průvodcem, skupina je tedy rozhodně menší než u mnoha jiných cestovek. A uvidíte většinu toho, kvůli čemu jste sem celá ta léta chtěli jet. Cestovní itinerář je nabitý k prasknutí. Plán je jasný. Většina trekařských skupin k Everestu má na skoro to samé co vy, vyhrazené 3 týdny. Vy jen dva. Za tu dobu chcete stihnout treking z Lukly (2850m) na Kala Patar (5623m) a zpátky. Vaše skupina tedy bude muset jít o něco rychleji. Všichni s tím počítají, nejste jediný, kdo si prostě nemůže dovolit nebýt v práci déle než dva týdny v kuse. Trochu jste se ještě v Praze báli, kdo se na zájezd přihlásí, ale naštěstí jsou všichni mladí, tak mezi 30-40 léty a vypadají fit. S trochou štěstí skupinu nikdo zdržovat nebude. Ono to má určité výhody jet s malou levnější cestovkou – většina úspěšných podnikatelů důchodového věku, postrach komerčních expedic, si raději připlatí a pojede s nějakou větší a známější.
Tempo, které skupina zvolila,je opravdu značné. Je teprve pátý den cesty a už dorážíte do Lobuche. Cítíte se hrozně unavení, bolí vás hlava a už ani nemáte chuť něco extra jíst. Nakonec do sebe přece jen dostanete talíř polévky a čaj, je vám jasné že jinak byste zítra stěží měli dost energie na vrchol celého zájezdu. Zítra, dá-li počasí, ho konečně spatříte jako na dlani. Pro Nepálce Sagarmatha, Tibeťany Čho-mo-lang-ma , Evropany známá jako Everest. Hora nejvyšší než kterákoli jiná.
Cesta je vážně vyčerpávající. Už na včerejšek v noci jste toho moc nenaspali (to je ale v téhle výšce poměrně obvyklé, z vaší skupiny mají problém se spaním skoro všichni) a dnes je to ještě horší. Celou noc nezamhouříte ani oko. Je vám špatně od žaludku, ale může to být tím, jak strašně jste už po těch pěti dnech unavení. Taky nikdy není jisté, z jaké vody bylo připravené jídlo.
Ráno vylézáte ze spacáku a připadáte si všechno, jen ne odpočatý. Žaludek je stále jako na vodě, nedokážete si představit, že byste se teď měl i najíst. To ovšem není zase tak velký problém, ani doma nejste zvyklí příliš snídat. Všechno se s vámi tak trochu motá, ale kam se to hrabe na standardní ráno opilcovo – s tím se to nedá srovnávat. Bolehlav je o dost horší než včera, přestože jste si v noci vzali postupně asi tři Ibalginy, ale vydržet se to dá. Je to teď, když jste vylezli ze spacáku a vstali, dokonce o něco lepší.
Co uděláte?
a) Obáváte se toho, že u vás může jít o první příznaky horské nemoci (AMS - acute mountain sickness) a v takovém případě by asi nebylo rozumné chodit dál do Gorakshepu. Je to sice pouze o nějakých 300 metrů výše, ale přece jenom riskovat se vám moc nechce. Koneckonců vás živí hlava, tak by se hodilo, kdyby z mozku alespoň něco málo zbylo. Rozhodujete se, že zůstanete tam, kde jste a vyčkáte jestli se to zlepší nebo ne. Přinejhorším vás skupina nabere cestou zpátky z Gorakshepu a Kala Patharu, tj. o necelé dva dny později. Tam kde jste, vám nic nehrozí – můžete si v klidu zalézt do spacáku a ty dva dny hybernovat. No a pokud to je opravdu jen velká únava z předchozích dní, tak až si ještě trochu odpočinete, není vyloučené pokračovat do Gorakshepu za skupinou. Vracet se budou stejnou cestou, takže minout se není možné.
b) Lhali byste jen sami sobě, pokud byste tvrdili, že vás vůbec nenapadla horská nemoc. Pravidelně rozmístěné cedule varující před AMS (acute mountain sickness) míjíte po celou dobu vašeho putování. A nemůžete zrovna říci, že vaše příznaky tak trochu neodpovídají těm popisovaným na oněch cedulích. Rozhodujete se, že pokud něco vydrží na svém místě ještě pár let, je to právě Everest a vám se snad podaří dostat se sem příště, až na to bude o něco víc času. Ono asi opravdu nebylo rozumné vynechávat aklimatizační den v Dingboche. Domlouváte se s vaším průvodcem, že se přesunete dolů do Pheriche, kde se o dva dny později zase setkáte se skupinou. Je to koneckonců o nějakých 700m níž, přibližně ve výšce, kde se vám naposledy dobře spalo. Přímo v Lobuche si ještě necháte doporučit anglicky mluvícího místního průvodce, který se o vás ty dva dny bude starat. Těch pár stovek (cena průvodce na den je nižší než 15 dolarů) vás už opravdu nezabije a kdyby se vám udělalo náhodou hůř, máte někoho, kdo se o vás postará a s trochou štěstí zajistí další pomoc.
c) Možná to není úplně rozumné řešení, ale půjdete dál. Minimálně na Gorakshep se dostanete. Odtamtud je už Mt.Everest vidět jako na dlani, nikdo neříká že se nezbytně musíte hrabat ještě někam nahoru na Kala Patar. Beztak je to než velká hrouda štěrku. Ve skupině už jsou unavení všichni, zdržovat nebudete. Na bolest hlavy a špatné spaní si v těchto výškách stěžují také všichni. No a kdyby přece jen nastal nějaký nečekaný problém, o kterém si ale si myslíte, že nenastane, tak jste všichni dobře pojištění. Stačí jeden telefonát - satelitní telefony máte jen ve vaší skupině hned dva - a do pár hodin je tu vrtulník, který kohokoli během pár desítek minut dopraví pohodlně až do Kathmádnú. Navíc je dost pravděpodobné, že jde jen o nějakou virózu. Odpovídají tomu i příznaky – bolí vás hlava, máte trochu pocit závratě (ne tolik, aby vás to ohrožovalo při chůzi), žaludek je jako na vodě, máte slabou rýmu a pobolívá vás v krku. Po prohlídce lékárničky usuzujete, že si naordinujete nějaké cucavé tabletky na ten bolavý krk, a že všechno bude v pohodě.