Vyrazili jste s kamarádem na hory si zase jednou konečně zalyžovat. Když jste ráno dojeli na parkoviště u lanovky, mile vás překvapilo, jak málo lidí mělo stejný nápad. Ještě i teď, skoro v poledne, je parkoviště poloprázdné a fronty na vleky a lanovku zcela zanedbatelné. Bohužel se ale nelze příliš divit. Za těch pár hodin máte sportování plné zuby - už dlouho jste nezažili takhle ledovatý a umrzlý sníh. Lyže téměř nedrží, i když jsou nově nabroušené. Ostatní lyžaři jsou na tom přinejmenším stejně špatně (je to jako pozorovat kozy na ledě:-). Takové pozorování vás ovšem baví jen chvíli a lyžování samo o sobě nestojí dnes opravdu za nic.
Zrovna uvažujete, že už to pro dnešek zabalíte, když kolem vás dost bezohledně prosviští nějaký kluk na lyžích a v zápětí mizí za zatáčkou.
Chvíli tiše nadáváte a vzpamatováváte se z toho jak vás překvapil. Společně s kamarádem se po chvilce dohadování definitivně rozhodujete to pro dnešek zabalit. Sjíždíte po svahu ještě pár set metrů, do míst kde se trať opět poměrně prudce stáčí. Naštěstí nejedete nijak rychle, i tak se ale hrozící srážce vyhnete doslova na poslední chvíli. Přímo v zatáčce tam stojí několik lidí, kteří ukazují dolů ze stráně a něco vzrušeně volají. Podíváte se kam ukazují a v tu chvíli ho vidíte taky! Podle bundy to vypadá na toho klučinu, který vás před pár minutami tak vyděsil. Zdá se, že nevybral zatáčku a vyletěl ze sjezdovky. Vidíte ho tam dole, odhadem nějakých dvacet metrů od kraje sjezdovky. Leží na břiše, celou horní polovinou těla v potoce. Jednu lyži na tu dálku nevidíte vůbec, druhá je trčí ze sněhu kus od něj. Na volání chlapec neodpovídá, nehýbe se.
Požádáte svého kamaráda, aby po straně sjezdovky co nejrychleji a nejopatrněji vyšlápl nahoru před zatáčku a tam se pokusil zabodnout své lyže křížem patkami do svahu. To varuje další přijíždějící lyžaře, aby neměli takové potíže s vyhnutím se skupince stojící přímo v zatáčce, jako jste měli vy. Potom ať si stoupne ke kraji sjezdovky a pokouší se jedoucí lyžaře upozorňovat, aby si dali pozor. Vy mezitím žádáte skupinku lidí, aby nestáli v tom nejhorším možném místě lyžařské tratě. Mohou si stoupnout úplně na kraj (ještě lépe za okraj sjezdovky, je-li to bezpečné), ale rozhodně ne přímo do zatáčky. Ptáte se, zda už někdo volal záchranku, a dozvídáte se, že nějaká paní snad ano. Přesto využíváte toho, že jste si ráno dole u lanovky uložili do mobilu číslo na místní horskou službu. Od nich se dozvídáte, že oni ještě nic nevědí. Popisujete jim co zatím víte a kde přesně jste.
Co uděláte dál?
a) Vyzujete si lyže a běžíte dolů k potoku podívat se, co s tím hochem je. Na místě ještě s dalšími lidmi zjišťujete, že chlapec nehybně leží a nijak nereaguje, když na něj promlouváte. Dáváte pozor, aby s ním nikdo nehýbal. Po takovém pádu (a to i kdyby se cestou nějakým zázrakem býval vyhnul všem stromům), je velká pravděpodobnost poranění páteře. Nějaký muž, který přiběhl vzápětí po vás, by ho byl rád alespoň vytáhl z vody. Důrazně mu zopakujete, že horská už je na cestě a s chlapcem se v žádném případě nesmí hýbat, pokud nemá být nadosmrti mrzák. Tím ho po chvíli znejistíte natolik, že už vám přestane překážet a společně čekáte na příjezd záchranářů.
b) Opatrně na lyžích sestupujete hlubokým sněhem k potoku, směrem k nehybně ležícímu chlapci. Pro jistotu na něj ještě voláte, ale neodpovídá. Zblízka je vidět, že opravdu leží skoro celý ve vodě. Přestože je teplota hluboko pod bodem mrazu, tenhle horský potůček ne a ne zamrznout. Chvilku před vámi k němu dorazilo i několik dalších lidí. Stojí nad chlapcem a vypadá to, že tak úplně nevědí, co dál. Shodují se snad jedině v tom, že by se s ním nemělo hýbat. Do chlapcova obličeje není vidět, hlavu má zaklíněnou mezi dva kameny potoka. Rozhodujete se rychle a žádáte ostatní, aby vám pomohli vyndat ho opatrně na břeh. Máte pocit, že teď není vhodná chvíle se starat o to, zda jste právě nerozhodli o tom, že z chlapce bude nadosmrti vozíčkář. Podruhé voláte horskou službu, abyste je informovali o momentální situaci.