leden 2008 - Příspěvky
Dopisuju si takhle s jedním vášnivý hadařem o zmijích uštknutích. A co nevidím (cituji z jeho mailu):
" Mě vždy vytáčelo, když jsem s někým debatoval na téma co se děje po ušktnutí a dotyčný měl starost, kdo zaplatí třeba vrtulník, bude-li potřeba, nebo drahá séra ze Západu. Jestli jsem pojištěn a tak, jestli to budu splácet a tak. Pro takový
případ vždy používám horolezce. Ten taky není připojištěn a když se rozfláká někde pod skálou nebo omrzne a je zachraňován, taky to platí pojišťovna a nikdo to neřeší :-)
Chvíli to ve mně bublalo a pak jsem odepsal:
Možná jsem Vám neporozuměl, ale chápu to tak, že chcete být ošetřen stejně jako horolezci když se zrakví na skále.
Poznámky zdravotníků o penězích Vás vytáčejí.
Další řádky berte jako můj názor, který naši spolupráci v nejmenším neovlivňuje.
Horolezec a hadař mají jedno společné - podnikají život a zdraví ohrožující činnost, protože je to těší.
Samozřejmě jsou horolezci, kteří lezou na skály pracovně (meterologové, geodeti) a hadaři, kteří se mazlí s hady v zájmu vědy. Nicméně v základu jejich činnosti bude totéž - fascinace reálným nebezpečím, kterého je v civilizaci pomálu.
Když se vykašlu na všechny zákonné normy, předpisy a budu uvažovat jen o etice, domnívám se že člověk, který vědomě hazarduje, by měl nést i následky, pokud mu to nevyjde.
Spektrum těchto hazardérů je tak strašně široké, že nelze naše dilema rozřešit.
Ale pokud jsem 155 volán k člověku, který si píchl drogu; k člověku který překročil rychlost o 60 km/h; člověku který vyrábí doma ohňostroje; člověku, který kouří denně 50 cigaret; 120 kilovému lezci, který vysápe bez jištění na cvičnou stěnu; člověku který v opilosti nabízí své kobře panáka lihoviny - myslím si své.
Ano, měl byste za to platit, protože teď máte na kahánku a žebroníte o pomoc.
Když jste začal dělat riskantní věc, měl jste pocit, že Vám se to stát nemůže.
Pře 100 lety by jste zemřel, teď parazitujete na solidárním systému.
Kolik bolesti rozdávají hazardéři svým blízkým a o kolik peněz vypumpujou nás ostatní,
když se jejich vášeň naplní?
Tak, tak ani jsem netušil, že mne to tak našlápne. Ve skutečnosti je spoluúčast u většiny zavinění nemožná.
Zdravotnictví vždycky bude lavírovat mezi přenesením odpovědnosti a plnou pomocí každému. Jen jsem chtěl říci, že lidé,kteří se starají o prachy za léčení, možná potřebují prostředky na pomoc někomu jinému.
První pomoc poskytneme všem bláznům, aspoň víme že maximální odpovědnost za jejich stav je v jejich rukou ...
Vyrazili jste s kamarádem na hory si zase jednou konečně zalyžovat. Když jste ráno dojeli na parkoviště u lanovky, mile vás překvapilo, jak málo lidí mělo stejný nápad. Ještě i teď, skoro v poledne, je parkoviště poloprázdné a fronty na vleky a lanovku zcela zanedbatelné. Bohužel se ale nelze příliš divit. Za těch pár hodin máte sportování plné zuby - už dlouho jste nezažili takhle ledovatý a umrzlý sníh. Lyže téměř nedrží, i když jsou nově nabroušené. Ostatní lyžaři jsou na tom přinejmenším stejně špatně (je to jako pozorovat kozy na ledě:-). Takové pozorování vás ovšem baví jen chvíli a lyžování samo o sobě nestojí dnes opravdu za nic.
Zrovna uvažujete, že už to pro dnešek zabalíte, když kolem vás dost bezohledně prosviští nějaký kluk na lyžích a v zápětí mizí za zatáčkou.
Chvíli tiše nadáváte a vzpamatováváte se z toho jak vás překvapil. Společně s kamarádem se po chvilce dohadování definitivně rozhodujete to pro dnešek zabalit. Sjíždíte po svahu ještě pár set metrů, do míst kde se trať opět poměrně prudce stáčí. Naštěstí nejedete nijak rychle, i tak se ale hrozící srážce vyhnete doslova na poslední chvíli. Přímo v zatáčce tam stojí několik lidí, kteří ukazují dolů ze stráně a něco vzrušeně volají. Podíváte se kam ukazují a v tu chvíli ho vidíte taky! Podle bundy to vypadá na toho klučinu, který vás před pár minutami tak vyděsil. Zdá se, že nevybral zatáčku a vyletěl ze sjezdovky. Vidíte ho tam dole, odhadem nějakých dvacet metrů od kraje sjezdovky. Leží na břiše, celou horní polovinou těla v potoce. Jednu lyži na tu dálku nevidíte vůbec, druhá je trčí ze sněhu kus od něj. Na volání chlapec neodpovídá, nehýbe se.
Požádáte svého kamaráda, aby po straně sjezdovky co nejrychleji a nejopatrněji vyšlápl nahoru před zatáčku a tam se pokusil zabodnout své lyže křížem patkami do svahu. To varuje další přijíždějící lyžaře, aby neměli takové potíže s vyhnutím se skupince stojící přímo v zatáčce, jako jste měli vy. Potom ať si stoupne ke kraji sjezdovky a pokouší se jedoucí lyžaře upozorňovat, aby si dali pozor. Vy mezitím žádáte skupinku lidí, aby nestáli v tom nejhorším možném místě lyžařské tratě. Mohou si stoupnout úplně na kraj (ještě lépe za okraj sjezdovky, je-li to bezpečné), ale rozhodně ne přímo do zatáčky. Ptáte se, zda už někdo volal záchranku, a dozvídáte se, že nějaká paní snad ano. Přesto využíváte toho, že jste si ráno dole u lanovky uložili do mobilu číslo na místní horskou službu. Od nich se dozvídáte, že oni ještě nic nevědí. Popisujete jim co zatím víte a kde přesně jste.
Co uděláte dál?
a) Vyzujete si lyže a běžíte dolů k potoku podívat se, co s tím hochem je. Na místě ještě s dalšími lidmi zjišťujete, že chlapec nehybně leží a nijak nereaguje, když na něj promlouváte. Dáváte pozor, aby s ním nikdo nehýbal. Po takovém pádu (a to i kdyby se cestou nějakým zázrakem býval vyhnul všem stromům), je velká pravděpodobnost poranění páteře. Nějaký muž, který přiběhl vzápětí po vás, by ho byl rád alespoň vytáhl z vody. Důrazně mu zopakujete, že horská už je na cestě a s chlapcem se v žádném případě nesmí hýbat, pokud nemá být nadosmrti mrzák. Tím ho po chvíli znejistíte natolik, že už vám přestane překážet a společně čekáte na příjezd záchranářů.
b) Opatrně na lyžích sestupujete hlubokým sněhem k potoku, směrem k nehybně ležícímu chlapci. Pro jistotu na něj ještě voláte, ale neodpovídá. Zblízka je vidět, že opravdu leží skoro celý ve vodě. Přestože je teplota hluboko pod bodem mrazu, tenhle horský potůček ne a ne zamrznout. Chvilku před vámi k němu dorazilo i několik dalších lidí. Stojí nad chlapcem a vypadá to, že tak úplně nevědí, co dál. Shodují se snad jedině v tom, že by se s ním nemělo hýbat. Do chlapcova obličeje není vidět, hlavu má zaklíněnou mezi dva kameny potoka. Rozhodujete se rychle a žádáte ostatní, aby vám pomohli vyndat ho opatrně na břeh. Máte pocit, že teď není vhodná chvíle se starat o to, zda jste právě nerozhodli o tom, že z chlapce bude nadosmrti vozíčkář. Podruhé voláte horskou službu, abyste je informovali o momentální situaci.
Mýtus: Děti si musí dávat pozor na lidi, kteří postávají před
školami a nabízí jim lízátka. Může se totiž jednat o dealery drog,
kteří si takto nenápadně připravují své budoucí zákazníky tím, že jimi
nabízená lízátka obsahují drogy.
Přestože v reálném světě pravděpodobně nikdy k tomuto způsobu
vytváření dětí závislých na drogách ani nedošlo, jde o představu velmi
životaschopnou. On totiž takový pán v koženém kabátě rozdávající
lízátka s drogou je svým způsobem pro mnoho z nás přijatelnější, než
skutečnost. V takovémhle případě by totiž stačilo dětem vysvětlit to,
co jim stejně z mnoha důvodů od mala říkáme, že nemají s cizími
(zejména) pány raději mluvit. Natož aby si od nich něco braly a někam s
nimi chodily.
Skutečnost je ovšem bohužel jiná a varování zdaleka ne tak snadné.
Těmi, kdo našim dětem nabízí drogy jako první, nebývá obvykle žádný
tajemný cizinec, ale nejčastěji to bývají jejich vlastní spolužáci.
Pokud byste po přečtení předchozího odstavce dospěli k dojmu,
že nejen ona scéna s pánem rozdávajícím lízátka, ale také samotná
lízátka lze řadit pouze mezi mýty, tak zas tak úplně pravdu mít
nebudete. V poslední době se totiž taková lízátka s drogou (silnými
léky proti bolesti) opravdu vyrábějí. Využívají se v nemocnicích pro
děti, které po operacích potřebují tišit bolesti. Takový malý pacient
pak lízátko cumlá, a když už z něj získá dostatek léku, obvykle usne.
Takovým způsobem lze dávkování poměrně dobře přizpůsobit potřebám
konkrétního dítěte.
Závěr: Je dobré děti (s přihlédnutím k jejich věku)
průběžně seznamovat s riziky drogové závislosti. Nedémonizujte vžak
přespříliš možné dealery drog, je skoro jisté, že pokud vašemu dítěti
někdo drogu nabídne, půjde o známou a pro dítě důvěryhodnou osobu.
Nejsnažšími oběťmi bývají ti, kteří o drogách vědí nejméně.
Čas od času se odněkud vynoří historka typu:
„Srdeční chirurg v důchodu zachránil na fotbalovém stadiónu
hráče, kterému selhalo srdce. Uprostřed davu přihlížejících otevřel
mladíkovi hrudník a do příjezdu záchranky prováděl přímou srdeční
masáž…“
Už malé děti vědí, že srdíčko je "tam někde" v hrudníku. No a
to je ten problém. Stejně jako k výměně pneumatik auta potřebujete
hever (nebo musíte být fakt velcí machři), tak ani otvírání lidského
hrudníku není zrovna snadnou záležitostí a je k němu potřeba hodně
síly, navíc správně směřované. Sami lékaři k této variantě srdeční
masáže přistupují v podstatě jen ve dvou případech, které mají společné
zejména to, že v obou je už na počátku pacient s "otevřeným" hrudníkem.
Taková situace může nastat jednak předchozím poraněním hrudníku nebo
přímo při chirurgických zákrocích (např. v průběhu samotné operace
srdce).
Z hlediska první pomoci je tedy více než dostatečné zahájit co nejdříve nepřímou srdeční masáž – tedy prosté mačkání hrudníku.
Závěr:
Nejste-li srdeční chirurgové v důchodu a ocitnete-li se v situaci, kdy je zapotřebí zahájit srdeční masáž (člověk nedýchá + nereaguje na bolest), tak vězte, že zavoláním 155 a včasným zahájením běžně vyučované resuscitace, děláte to nejlepší, co můžete.
Nevím sice kde hledat kořeny tohoto mýtu, ale koneckonců si to lze
docela dobře představit. Kolikrát už jste viděli přiopilého spoluobčana
potácejícího se v sobotu večer ze svého oblíbeného podniku domů. Vypadá
to asi takhle
„Jde skoro rovně – prásk do sloupu – jde skoro rovně – zakopne o
popelnici a svalí se jak dlouhý, tak široký – vstane a pokračuje – ten
plot tu určitě dřív nebyl (au, to muselo bolet).“
Je opravdu těžké se potom zbavit dojmu, že když se tenhle člověk ve
zdraví dostane domů, je to skoro zázrak. Kdokoli jiný by tou dobou už
byl úplně celý polámaný a rozbitý. A možná máte pravdu. V případě
klasického otloukání se o stěny domů a zaujímání tradiční polohy "pod
stolem" pro ty vůbec nejlepší opilecké sny, může opilost a s ní spojené
celkové uvolnění těla, opravdu trochu pomoci a snad i zabránit pár
zlomeninám. Tím ovšem výhody končí.
Celkově je totiž alkohol nejčastější příčinnou úrazů vůbec.
Opravdu ne všichni opilí mají onu příslovečnou kapku štěstí. Je bohužel
řada situací, kdy lze padat sebeuvolněněji a stále to tak nějak úplně
nestačí. Každoročně si bohužel pár mladíků ověří, že štěstí opilcovo k
přejítí koruny jezu stačit nebude…
Závěr: Opilí mají štěstí zejména tehdy, když se dožijí svého vystřízlivění.