Vypalování ran
O vypalování ran snad není nutné ani příliš mluvit. Pevně věřím, že by nikdo
něco takového v dnešní době nerealizoval. Ovšem všichni známe ty zejména „hadí“
poučky, které radí ránu „rozříznout, vysát ústy, a vypálit“. Možná vás zajímá
původ poslední ze zmíněných léčebných metod. V tom případě je nutné vydat se
dost daleko do historie. V samých počátcích medicíny se plamen opravdu používal
k léčení (zejména k zastavení krvácení například u amputací) a k desinfekčnímu
vypalování ran.
Z historického hlediska:
Již Aristofanes (asi 445-388 př. n. l.) píše o “skle” pro vypalování děr v
pergamenu a k mazání textu na voskových tabulkách, které lékaři podle Plinia
Staršího (23 až 79 n.l.) používali také k vypalování ran (dnes tomuto sklu
říkáme čočka, popřípadě lupa). Posuneme-li se v historii blíže k naší době, tak
zjistíme, že prvními opravdovými chirurgy se v průběhu četných evropských válek
stávali tehdejší ranhojiči. Zmínit můžeme třeba Ambroise Parého (1510-1590),
později královského ranhojiče francouzských králů Karla IX a Jindřicha III,
který proslul znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév
u amputovaných končetin, kterou nahradil nesmírně bolestivé vypalování rány
žhavým olejem či plamenem, způsobujícího často větší bolest a šok u poraněných,
než vlastní zranění.
A dnes:
Podíváme-li se na to z dnešního hlediska tak zjistíme, že i dnes dokáží
chirurgové cévy podvazovat (a nejen to), takže již opravdu není třeba se vracet
do doby před rozvojem starověkého Egypta.
A pokud jde o využití vypalování rány k její desinfekci (a o nic jiného
nejde a jít nemohlo ani u hadího uštknutí), tak si sami položte jednu otázku.
Opravdu neznáte žádnou normální desinfekci?!?
Závěr: Těžké krvácení zastavujte tlakem v ráně, zdvihnutím
krvácejícího místa nad hlavu a tlakovým obvazem. Co nejdříve volejte 155 - však
oni to v nemocnici nějak zašijí. Potřebujete-li desinfikovat použijte některou
z účinných desinfekcí z lékárny. Ponechme historii v minulosti, kam patří.