říjen 2007 - Příspěvky
Mdloba: Člověk v mdlobách stále dýchá a reaguje na bolestivé podněty. Obvykle si také pamatuje okamžiky těsně před tím, než omdlel. Poloha v níž se nejrychleji probere (maximálně desítky vteřin) je DOLE – vleže, ideálně s nohama nahoře. Rozhodně takového člověka nenuťte, aby to „rozchodil“.
Správné varianty (podle okolností) jsou c) a e). Proč zjistíte níže v textu.
a), b) Nevím sice kdo z vás už trávil chvíle v horké páře, ale teplota se tam po několika minutách zdá, a koneckonců také je, vražedná a určitě nelze doporučit nechat v ní omdlelé děvče déle, než je nezbytně nutné.
c) je-li místnost dostatečně malá (a dveře velké), aby se dala opravdu rychle, tj. v průběhu vteřin, vyvětrat a ostatní v páře si lebedící lidé vás za to neukamenují, nelze než tuto možnost vřele doporučit. Podle mých zkušeností dochází k výměně vzduchu velmi rychle. Navíc má tahle možnost dvě další výhody. Dřevěnou podlahu (ležet na studených dlaždicích není nic moc), ale co je hlavní – zbavuje nás nutnosti děvče někam nosit. Ono přenést řekněme 60 kg vážící bezvládnou postavu, která je ještě navíc mokrá - a tedy neskutečně klouže - a není ji za co chytnout (nepřeceňujte pevnost plavek), nemusí být tak snadné, jak by se snad mohlo zdát. A to ani ve více lidech.
d) Omdlelým je třeba „vracet krev do hlavy“, takže poloha v níž se nejrychleji probírají, je v leže s nohama ve zvýšené pozici. V případě, kdy děvče necháte sedět, může trvat o mnoho déle, než se vzpamatuje. No a pokud ji budete nejprve sprchovat a pak ji tam ještě 20 minut necháte sedět, tak ji jistojistě kvalitně podchladíte (pokud ji ovšem už při tom sprchování náhodou neutopíte).
e) Pokud z nějakého důvodu není možné dostatečně rychle vyvětrat v místnosti s párou, tak vám nezbude než ji vynést ven. V tomto případě je tato možnost podle nás správná.
S kamarády vyrážíte do Aquaparku v Kladně. Většina z vás je tam poprvé a patřičně si to užíváte. Bazén je skoro nudná klasika, ale zato tobogány sklízí zasloužený úspěch. A co teprve vířivka s nádherně teplou vodou! A skluzavky! Jako malé děti pobíháte od atrakce k atrakci a všechno si musíte vyzkoušet. To už ale někdo navrhuje jít do páry. Souhlasíte a už se sedíte na dřevěných lavicích.
Místnost s horkou párou je poměrně velká, kromě vás čtyř je tam dalších asi šest lidí. Horko je sice velké, ale zažili jste už i větší.Odhadujete, že už tam jste asi tak deset minut. Za chvíli se už asi půjdete zchladit. Začínají připouštět páru. Vaše kamarádka říká, že už jí to bohatě stačí, a že jde ven, kde na vás počká. Vstává, ale v zápětí se začíná hroutit – je skoro náhoda, že se vám její pád podařilo zbrzdit aspoň natolik, že se nepraštila do hlavy.
Co budete dělat?
a) Usuzujete, že pravděpodobně pouze omdlela. Necháte ji ležet na zemi kde je, jen jí zvednete nohy. Až přijde k sobě, pomůžete jí vyjít ven, kde jí necháte odpočívat dokud jí nebude dobře.
b) Necháte jednoho svého kamaráda, aby ji hlídal (kdyby snad začala třeba zvracet, tak aby se nezačala dusit) a jdete požádat plavčíka, aby zavolal sanitku. Může to být sice jen mdloba, ale taky by to mohla být nějaká srdeční příhoda. V extrémním horku jeden nikdy neví.
c) Otevřete dveře od místnosti dokořán, aby se ochladilo a dalo se tam rozumně dýchat. Necháte kamarádku ležet, ale zvednete jí nohy nahoru. Pokud během chvilky nepřijde k sobě, kontrolujete dýchání a posíláte někoho k telefonu. Když se probere, necháte jí ještě několik minut ležet, aby neomdlela znovu.
d) Vytáhnete jí s kamarády ven do sprch, posadíte (tak aby se mohla zády opírat o stěnu) a pustíte na ni studenou vodu. Pravděpodobně se přehřála, takže je nutné ji zchladit. Vodu tak po pěti minutách vypnete, aby se nepodchladila, ale ona ať sedí ještě aspoň 20 minut – i kdyby nechtěla - aby znovu neomdlela. Průběžně kontrolujete zda dýchá a reaguje na bolest.
e) Vyvlečete ji ven, kde ji necháte ležet a držíte jí nohy ve zvýšené poloze. Seženete nějaké ručníky, které pod ní položíte. Pokud během chvilky nepřijde k sobě, kontrolujete dýchání a posíláte někoho k telefonu. I když se probere, necháte jí ještě několik minut ležet, aby neomdlela znovu.
„Člověku v bezvědomí může zapadnout jazyk a zachránit ho lze jen tím, že jazyk vytáhneme.„
Málokterá skupina lidí se shodne na tom, jak vlastně takový zapadlý jazyk vypadá. Téměř vždy se najdou tací, kteří velmi přesvědčivě uvádějí, že otevřete-li ústa bezvědomého, jazyk tam možná ani neuvidíte nebo jen kousíček – no a to je pak ten případ, kdy zapadl. Musíte zašátrat někde v hloubi krku a, po lítém boji, jazyk odtamtud vytáhnout (v tomto okamžiku zazní nebeské trouby:-). Občas se objeví i lidé procházející životem s přesvědčením, že existuje dokonce jakási souvislost spínacího špendlíku v povinné výbavě autolékárničky a právě vytaženého jazyku, který je poněkud obtížné udržet do příjezdu záchranné služby. K této úvaze je svým způsobem právem může svádět tušení, že je téměř nemožné udržet v ruce jazyk bezvědomého, který je mokrý a úplně bezvládný.
Jak to tedy je?
Jazyk zapadne jen v jednom případě, a to leží-li člověk v bezvědomí na zádech. Otevřeme-li ústa takového člověka, žádné překvapení se však konat nebude. Posun jazyka je v řádu milimetrů a tedy pro nás nepostřehnutelný. I tento drobný pohyb způsobený poklesnutím bezvládného jazyka však bohatě stačí k tomu, aby došlo k „zavalení“ dýchací trubice a bezvědomý se bez vaší pomoci na místě udusí.
Co s tím?
1. Zakloníte-li bezvědomému hlavu, vznikne v krku bezvědomého pnutí, které jazyk opět pozdvihne a překážka v dýchání tím zaniká. Pozor! Jakmile přestanete držet hlavu v záklonu, problém se obnoví.
2. Nemůžete-li u bezvědomého být (jdete pro telefon a zavolat sanitku), přetočte ho jednoduše na bok – jazyk brání dýchání pouze v poloze na zádech.
3. Další způsoby (šetrnější) vhodné pro děti, staré lidi či pro případ, kdy se bojíte možného poranění páteře, se můžete naučit na kurzech první pomoci.
Ještě dvě poznámky:
Je-li člověk v křeči, která nám brání otevřít mu ústa, tak jazyk určitě zapadlý není (musel by být úplně ochablý, což v křeči rozhodně není) a není tedy opravdu nutné ústa násilím otvírat, ani silou zalamovat krk do záklonu. Je ovšem nutné kontrolovat, aby křeč nepřešla v bezvědomí.
Kdo pořád ještě chce jazyk „povytahovat“ ručně, tak se zkuste zamyslet jestli i pro vás není o něco bezpečnější někomu zaklonit hlavu, než mu strkat vlastní prsty do pusy.
Shrnutí:
BEZVĚDOMÍ + POLOHA NA ZÁDECH = DUŠENÍ (ZAPADNUTÍ JAZYKA)
ZAKLOŇTE BEZVĚDOMÉMU HLAVU A VOLEJTE 155
Přesvědčení, že na většinu chemických sloučenin, kterými se člověk může otrávit, existují protijedy je poměrně rozšířený názor. Naneštěstí tomu tak není. A bohužel neexistuje ani žádný univerzální protijed - není jím ani mléko. Jsou sice případy, kdy mléko opravdu pomáhá – u některých látek (například kyseliny) totiž zpomaluje jejich vstřebávání skrze žaludeční stěny. Ale každá mince má dvě strany. V tomto případě má druhá strana podobu látek rozpustných v tucích (např. organická rozpouštědla, tj. například benzín či petrolej), jejichž vstřebávání mléko, díky tuku který obsahuje, naopak urychluje.
Co tedy v případě otravy dělat?
1. Je-li to možné (tedy je-li otrávený při vědomí a ochoten a nevyvoláte-li tím ve níže uvedených případech zvracení), nechte postiženého vypít trochu vody.
2. Nejde-li o kyseliny, louhy či ropné produkty a otrávený aktivně spolupracuje, je dobré vyvolat zvracení.
3. Jako účinnou první pomoc můžete ve většině případů podat živočišné uhlí (rozpuštěné v troše vody), které na sebe v žaludku váže chemické látky a zabraňuje tak jejich vstřebávání. V tomto případě se snažte podat tolik živočišného uhlí, kolik se vám podaří najít. Ani 40 tablet nemusí být mnoho, mělo by se jednat o množství vážící zhruba desetinásobek váhy požité látky.
A teď to, co nedělat.
Jde-li o požité leptavých látek (kyseliny a louhy) nebo ropných produktů (např. benzín, petrolej, lampový olej či saponáty), tak v žádném případě nevyvoláváme zvracení, nepodáváme živočišné uhlí a v případě organických rozpouštědel se vyvarujeme i mléka. V podstatě lze doporučit pouze co nejrychleji zvednout telefon a vytočit 155.
Je zajímavé kolik lidí si není jisto rozdílem mezi úžehem a úpalem. Asi všichni víme, že jedno je z horka a druhé ze sluníčka. Kdo si ale má pamatovat, které je které! Máme pro vás dobrou zprávu – opravdu není nutné si to pamatovat.
Ono je totiž v podstatě úplně jedno, zda se váš organismus přehřeje někde ve sklepě, kde celý den házíte do kotle jednu lopatu uhlí za druhou nebo třeba na silnici, kde přes poledne na prudkém slunci krumpáčem kopete příkop. V obou případech je organismu příliš teplo, jen v tom druhém hrozí, že se ještě na sluníčku spálíte.
Příznaky úpalu i úžehu jsou velmi podobné a co je důležité – postup vedoucí k nápravě (v podstatě ochlazení organismu) je stejný.
Jak poznáte někoho přehřátého? Takové lidi obvykle bolí a motá se jim hlava, bývají zmatení, pociťují nevolnost nebo dokonce zvrací, mají zvýšenou teplotu. Také se mohou dostavit svalové křeče či ztráta vědomí (mdloba).
Co s tím?
Pokud možno pomozte přehřátému člověku dostat se někam, kde je chladněji (dál od kamen, do stínu apod.).
Má-li přehřátý tendenci omdlít, nechte ho ať si lehne tak, aby měl nohy o něco výše než hlavu.
Je-li takový člověk při vědomí, nechte ho ať hodně pije. Pokud cítí nevolnost, tak raději postupně „doušek po doušku“. Nejvhodnější jsou vlažné neslazené tekutiny ideálně ještě můžete přidat trochu soli. Hodně nevhodné jsou naopak nápoje obsahující kofein.
Můžete se ho snažit chladit i aktivně – nohy do chladné vody, namočit tričko apod.
Došlo-li u někoho k přehřátí, měl by pokud možno zůstat po zbytek dne v klidu, nehýbat se, hodně pít a zejména nevracet se do prostředí, kde k přehřátí došlo.
Ztratí-li člověk v důsledku přehřátí vědomí a nejedná-li se o mdlobu (která pomine v řádu vteřin, zvedneme-li ležícímu omdlelému nohy), neváhejte a volejte 155.
PS. Úžeh je to, co můžete získat na prudkém sluníčku.
Kurz Horal se bude
konat na krásném místě ve Žďárských vrších detaily na http://borovice.cz/detail.php?id=1123&typ=ubytovani
Cena ubytování je 180+10 rekreačního poplatku na den.
Přihlašte se nejlépe dnes!
Tento test popisuje událost, která se „plus mínus autobus“ skutečně stala. Nalézt a uskutečnit to správné řešení bývá u podobných situací v reálném světě obtížné až nemožné. Jediná univerzální rada je, jezdit na takové akce s lidmi, které dobře známe a víme, co od nich čekat. A s těmi ostatními se omezit na pití piva v zahradní restauraci s výhledem na skály.
Pokud máme oprávněnou obavu, že mohlo dojít k poškození páteře či vnitřnímu zranění (což u pádu z více jak pěti metrů, přesto že bržděného nějakým blíže neodhadnutelným způsobem, určitě je), tak to je velmi dobrý důvod pro zavolání sanitky. Tolik teorie.
Otázkou ovšem zůstává, zda zavolat sanitku k někomu, kdo ji zcela přesvědčivě odmítá a jedná a chová se při tom zcela příčetně. Zejména použití fyzického násilí pro udržení pacienta na místě do příjezdu sanitky, je hodně spornou metodou, která se může poměrně snadno obrátit proti nám samým. Každopádně je dobré se snažit vysvětlit takovému člověku rizika, která podstupuje tím, když odmítá pomoc. Pokud si je tím však zcela jistý i potom, je to jeho život a vy těžko budete pomáhat tam, kde se setkáváte s tak zřetelně vyjádřeným odporem. Jiná situace by samozřejmě byla u dítěte, kde je zodpovědnost za správné rozhodnutí na dospělých.
Jestliže i přes veškeré vysvětlování (nebojte se i trochu strašit) nesouhlasí s přivoláním pomoci, je to jeho život a jeho rozhodnutí. Bude-li dokonce trvat na pokračování v lezení, dejte si dobrý pozor, ať u toho nejste a pokuste se od toho odradit tolik lidí, kolik dovedete – nemusí to totiž být úplně bezpečné.
Samostatnou kapitolou je možnost d), nabízející rozhodnutí na základě jakési povšechné prohlídky zad. Jde o zabijáckou možnost, protože i pokud je její výsledek dobrý, o ničem z hlediska poškození páteře, to nevypovídá – snad jen o tom, že zatím nedošlo k vážnému poškození míchy. Nakonec i samotná prohlídka je z tohoto hlediska vysloveně nebezpečná a vy určitě nechcete být ten, kdo dal někomu pokyn k poslednímu pohybu nohou v jeho životě.
Je krásný letní den, a vy kupodivu netrčíte zavření někde ve městě, ale vydali jste se s šesti dalšími lidmi do skal. Protože posledních pár dní trochu pršelo, jediné kam se dá jet jsou Sušky v Českém ráji, kde si vaši kamarádi chtějí vylézt pár cest. Sami se pokládáte za lezce dost podprůměrného, na skály se dostanete poměrně zřídka, ale jak se navázat a pořádně jistit, to víte. Ovšem vyvádění cest necháváte zásadně na jiných, přece jenom je s tím spojené o dost větší riziko než lézt nahoru jako druzí, a na to se necítíte. Váš nápad to dnešní lezení rozhodně nebyl, ale partu kvůli tomu trhat nebudete.
Tři z lidí ve vaší skupině znáte, další tři vidíte dnes poprvé.
Jako první vybírají kamarádi něco jednoduššího, kam jeden z vašich nových známých, Roman, vyleze i s lanem v podstatě bez jištění. Ani upozorňování všech pozorovatelů, ať se proboha jistí aspoň u kruhů, se nesetká s nějakou odezvou. Je sice pravda, že nešlo o žádnou obtížnou lezeckou akrobacii, ale i tak se vám to zdá strašně nebezpečné.
Čas plyne a jak se poeticky říká „stíny se natahují“ a vy už jste si všichni vylezli aspoň dvě cesty. Někteří i tři a teď tak nějak posedáváte pod skálou a proti sluníčku pozorujete poslední dvojici, která je ještě ve stěně. V tom zjistíte, že váš skupinový kamikadze (po dnešním ránu, kdy lezl bez jištění a pár dalších drobnostech v průběhu dne už mu jinak ani neřeknete), začíná popolézat na skále kus od vás, kde je nástup do jiné cesty, očividně o dost těžší. Nabídnete mu, že pokud už tam musí blbnout, budete ho při tom aspoň jistit. Kupodivu nakonec souhlasí.
S povzdechem odložíte svačinu a jdete za ním ke skále. Pro jistotu se smycí zajistíte k nedalekému stromu (to tak, ještě se praštit o skálu kdyby třeba slítnul). Roman-Kamikadze doleze se značnými obtížemi k prvnímu kruhu, dá si tam jištění a pokračuje dál. Jeho obtíže se stupňují, postupně k sobě přitahuje víc a víc pozornosti. Už nejen lidé z vaší skupiny mu radí, co dělat (především si někam dát další jištění) a slézt dolů, ale ozývá se i pár cizích lezců, kteří mají z okolních skal z ptačí perspektivy o situaci docela dobrý přehled. On však jako by nikoho nevnímal. Začínají se mu klepat nohy a vypadá, že každou chvíli spadne. Zdá se, že dát si nějaké další jištění už není schopen, jediné co dělá je, že se pořád souká výš a výš směrem k druhému kruhu. Už je téměř u něj, ale chybí mu pár centimetrů. Snažíte se odhadnout, zda je to dál od země k prvnímu kruhu nebo od prvního k druhému – tedy zda pokud spadne, poletí až na zem, aniž byste měli šanci jeho pád ztlumit. Výšku odhadujete na nějakých šest, sedm metrů, ale může to být i o něco méně (ono velké oči strachu fungují spolehlivě).
Obavy všech se naplňují, když poslední prudké chňapnutí po druhém kruhu nevyšlo a Romana padá. Stojíte na rovině, kde nemůžete dělat vůbec nic, kromě posledního dobrání lana. Můžete jen držet a doufat, že první kruh je snad tak vysoko, že ho aspoň trochu zbrzdí. Vyšlo to tak napůl. Při tom jak padal, se do lana nějak zamotal, čímž se kupodivu docela dost zbrzdil a lano se zkrátilo. Vzápětí jste ucítili prudké škubnutí a viděli jak dopadl na zem.
V první chvíli jste mysleli, že musí být určitě mrtvý. Roman dopadl na záda, na relativně rovnou kamennou plotnu, ale kupodivu se téměř okamžitě zvedl. Jediná viditelná zranění jsou odřený loket a poměrně ošklivě spálená noha od lana. Naštěstí lezl s přilbou. Trvá na tom, že mu nic není a že bude po chvíli dál lézt. Rozhodně si nechce sedat či snad dokonce lehat a při zmínce o lékaři váš posílá „někam“. Ostatní vypadají ohromeně jak to mohl přežít a být v pořádku a víc už to příliš neřeší. Jen ještě vtipkují o jeho druhých narozeninách a že se to večer musí zapít.
Co budete dělat?
a) Po pádu z takové výšky může mít poraněnou páteř, hlavu nebo vnitřní zranění. Prostě ho přinutíte si lehnout a zavoláte záchranku. Dost možná mu jde o život a později vám ještě poděkuje.
b) Je to jeho věc, neměl tam lézt. Vypadá v pořádku, tak to neřešíte. Na odřený loket mu nabídnete Septonex a náplast.
c) Ještě chvíli se mu snažíte co možná barvitě vysvětlit jakému se svým chováním vystavuje riziku a že by se opravdu měla zavolat sanitka. Pokud se vám ho nepodaří přesvědčit, je to jeho věc. Posléze se pokusíte přesvědčit aspoň ostatní, aby s Romanem dnes už na žádné skály nelezli.
d) Potřebujete zjistit, zda náhodou nemá nějaké potíže, které si neuvědomuje. Lehce mu prohmatáte páteř a požádáte ho, aby se nejprve opatrně předklonil, pak zkusil úklony doleva, doprava a nakonec záklon. Chcete, aby vám hned řekl pokud ho bude něco bolet, nebo pocítí brnění v nohou a tak. Zjistíte-li něco takového, zavoláte záchranku i proti jeho vůli. Je-li výsledek prohlídky dobrý, tak ať si „spánembohem“ leze dál, pravděpodobnost poranění páteře je zanedbatelná.
Popáleniny jsou jedním ze zranění, kdy včasnou první pomocí
můžete ovlivnit strašně moc. Teplo (v tomto případě způsobené párou unikající
z tlakového hrnce) postupuje dál a dál do hlubších vrstev kůže a cestou
ničí co může. Záchranka, i kdyby přijela v rekordně krátké době, už tenhle
proces neovlivní. Jediné o co se v sanitce a později v nemocnici
snaží, je lepší průběh hojení popálenin a zabránění dodatečné infekce. Vy však
můžete včasným chlazením výrazně ovlivnit její závažnost tím, že omezíte
poničení hlubších vrstev kůže.
Která z nabízených možností je tedy tou správnou?
Rovnou vyřadit můžete všechny varianty, v nichž
nedochází k chlazení opařeného obličeje, včetně té navrhující zcela
nedostatečné chlazení mokrou látkou.
V možnostech c) a d) se rozhodujete obličej chladit studenou vodou,
což je to nejlepší, co můžete udělat. Otázka zní, zda volat záchranku či ne.
Odpověď v tomto případě zní raději ano. Je to proto, že se jedná o oblast
obličeje, kde by jakékoliv problémy s hojením mohly mít strašné následky.
Možnost, že by se jednalo o opravdu banální opaření je vyloučena
v okamžiku, kdy se objeví první puchýře. Ostatně ani v případě, kdy
by se puchýře neobjevily, není takhle brzy možné určit výslednou závažnost
popáleniny a je rozhodně nutné udělat všechno pro to, aby se nepřidala infekce
(což mohou nejlépe právě v nemocnici). Spreje na popáleniny od sluníčka,
jako je například Panthenol, nepatří na kůži, která je již nějakým způsobem
viditelně narušená puchýři apod.
Za nejlepší variantu lze v tomto případě považovat
možnost c)
Už kdoví po kolikáté v posledních hodinách si v hlavě přehráváte, jak jste se do takovéhle situace mohli dostat. Vy, kteří jste vždy ve skupině hlasovali pro tu bezpečnější ze dvou možností. Nikdy jste ani v létě nevyrazili do hor bez svetru a bundy (počasí v horách se přece může kdykoli náhle změnit), pohybovali se nejméně v tříčlenné skupině a pravidelně si zjišťovali předpovědi počasí. Až do včerejška.
Původně vás mělo jet pět, dva ale na poslední chvíli odřekli. To by nemusel být zas až takový problém, ale dozvědět se teprve na nádraží, že budete následujících čtrnáct dnů dělat „křena“, vás přece jen dost překvapilo. Ale lístky už byly koupené, dovolená v práci nahlášená a koneckonců jste se už několik měsíců na tuhle výpravu po rumunských horách těšili. Jenže to jste ještě netušili, jak se ti dva budou pořád hádat a jak nepříjemná vám jejich společnost po pár dnech bude. No a tak k tomu vlastně došlo. Rozhodli se zůstat v jedné vesnici cestou, že prý si musí nejprve vyříkat co mezi nimi je. A u toho jste být opravdu nemuseli. Navíc tady byl program cesty. Váš program cesty. Ani jeden z těch dvou do sebe zahleděných bláznů netušil, kolik času vám zabralo naplánovat jednotlivé etapy tak, aby vedly co nejopravdovější divočinou, ale zároveň aby je zvládli pokud možno všichni. Přesně v tuhle chvíli jste udělali tu osudovou chybu, kdy jste se přes všechny své zásady rozhodli pokračovat dál sami.
První dva dny šlo všechno podle plánu. Nádherná krajina, pěkné počasí. Jediní, koho jste za tu dobu potkali, byli dva ovčáci ženoucí své stádo někam dolů do údolí. A pak to přišlo. Zatímco lehnout jste si šli v létě, i když babím, vstávali jste už v zimě. Při pohledu na tu bílou nádheru všude kolem jste nevěřili svým očím. Když jste dnes ráno vyráželi, vzali jste si svetr, čepici, rukavice a do pohorek pro jistotu dvoje teplé ponožky. A šli jste. V průběhu dne vám ale byla čím dál větší zima na nohy. Počasí se dost zhoršilo a bolest nohou byla chvílemi téměř nesnesitelná. Ale co jste mohli dělat? Třetí ponožky by se vám do bot už beztak nevešly a žádná chajda či dokonce vesnice na dohled nebyla. Po nějaké době bolest polevila a bylo to o něco lepší. I když jste posledních pár hodin nohy v botách vlastně ani moc necítili, řekli jste si, že to do večera nějak zvládnete a až postavíte stan, tak si je zahřejete. V tom větru, co byl přes den se stejně nic stavět nedalo. Až po několika hodinách chůze po zasněženém hřebenu, jste našli příhodné místo, kde se dal v relativním závětří stan postavit. No a pak jste to zjistili! Vyzuli jste si boty a zjišťujete, že skutečnost, že vás nohy přestaly během dne téměř bolet, vás asi neměla příliš uklidnit. Velké části obou vašich nohou jsou totiž bílé, tak nějak tvrdé a co nejhůř - úplně necitlivé. Navíc je vám jasné, že úvahy o tom, jak je možné, že jste se v takové situaci vůbec ocitli, vám teď nepomůžou. Venku se pomalu stmívá.
Nejbližší vesnice je asi tak 5-7 hodin chůze, blíž s největší pravděpodobností nikoho nenajdete. Žádný telefon u sebe nemáte, koneckonců signál tu beztak nemají.
Co budete dělat?
a) Sundáte ponožky a začnete nohy pozvolna třít rukama, popřípadě suchým bavlněným tričkem, které na cestách používáte namísto pyžama. Ráno budete pokračovat v cestě.
b) Znovu nazujete boty, sbalíte stan a vyrazíte na cestu do vesnice. Ty nohy musí jednoznačně vidět lékař a čím dříve, tím lépe.
c) Před stanem si naberete do ešusu trochu sněhu, kterým si budete omrzlé nohy ve stanu třít. Dáte si při tom jenom pozor, abyste si od sněhu nenamočili spacák. Ráno budete pokračovat v cestě.
d) Sundáte z nohou vlhké ponožky a namísto nich si nasadíte jiné – suché. Potom si zalezete do spacáku. Pokud se vám to podaří, pokusíte se uvařit si na vařiči horký čaj, přičemž dáte opravdu velký pozor, abyste nakonec nemuseli ještě řešit nějaký ten požár. Část čaje vypijete a zbytek v lahvi zabalíte do svetru (aby to nebylo příliš teplé) a strčíte si ji opatrně k nohám do spacáku. Ráno budete pokračovat v cestě.
e) Na nohy si dáte suché ponožky a znovu si nazujete pohorky. Zalezete si do spacáku, ale nohy necháte venku. Ráno budete pokračovat v cestě.
V tomto případě vás test nestaví do lehké situace (jako většinou). Do hlavy nevidíte a rizika úrazu jsou značná - v případě takovéhoto úrazu hrozí jak otok, tak i krvácení do mozku. Na vás teď je, abyste se rozhodli, jak moc pravděpodobně se zrovna v tomto případě jedná o něco takhle závažného.
První, co byste se měli od „praštěného“ snažit zjistit je, zda si pamatuje na událost, při níž k úrazu došlo. Možná správná otázka může v tomto případě znít například: „Co se ti stalo?“ To je ovšem zadáním znemožněno. V testu je totiž názorně ukázáno, jak vyptávání vypadat nemá. Ono totiž ve chvíli, kdy zraněnému nabídneme logické vysvětlení situace v níž se nachází, je často přijme a tím definitivně přicházíme o možnost zjistit, co si opravdu pamatuje a co za vlastní přijal – ani zraněný sám už to nebude schopný rozlišit.
Jde-li o možnost b) tak tam se jedná o skutečnosti, které jsou v našem vědomí uloženy tak dobře, že by se Jíra musel praštit opravdu hrozně moc, aby se v případě těchto otázek (na jméno, adresu či den v týdnu) pletl. V tu chvíli už by se také s největší pravděpodobností choval natolik divně, že by ani nebylo nutné tyto otázky pokládat.
To co by vám v této situaci mohlo snad ještě trochu pomoci rozhodnout se mezi možnostmi a) a c) je, zda jste ten okamžik, kdy Jíra ležel na zemi, vyhodnotili jako bezvědomí. Pokud ano, měl by ho lékař vidět určitě a o nějakém pokračování v závodě nesmí být ani řeč. To samé platí pro případ, kdy byste hned na začátku byli zjistili, že si na svou nehodu nepamatuje.
Možnost a) by připadala v úvahu v případě, kdy si Jíra pamatuje jak uklouznul a bacil se do hlavy (ne že vy jste mu to řekli, ale že on sám to ví), nebyl ani chvíli v bezvědomí a nemá, kromě rostoucí boule, žádné subjektivní potíže. V takovém případě lze říci, že riziko poranění hlavy je velmi malé.
Potenciálně nejvražednější je asi možnost d). Jde v podstatě o to, že mám-li o kamaráda praštěného do hlavy takový strach (obvykle něčím podložený, něco ho přiživuje), že ho doprovázím domů, aby se mu neudělalo špatně v tramvaji, tak patří do špitálu, kde ho budou pozorovat, a ne domů, kde by se mohl taky ráno „vzbudit“ mrtvý.
Závěr: Pokud si „praštěný“ nepamatuje jak k tomu došlo, byl (je) v bezvědomí, má nějaké další potíže (rovnováha, zvracení, zmatenost,…), tak jednoznačně patří do nemocnice na pozorování.
S kamarádem Jírou se v Šárce účastníte nočního orientačního závodu dvojic. Už vám zbývá jen poslední kontrola. Vzájemně se už chvíli hecujete, kdo u ní bude dřív, takže se oba rozeběhnete tryskem, jakmile se mihotavě svítící lampiónek vynoří mezi stromy. Máte docela slušný náskok. Vtom však koutkem oka zahlédnete, jak Jíra za vámi uklouznul na mokré trávě tak nešťastně, že vráží hlavou do stromu a zůstává ležet. Nějaký závod vám v tuto chvíli může být již úplně ukradený, zastavujete, a co nejrychleji se vracíte k ležícímu kamarádovi. Naštěstí Jíra nezůstává na zemi ležet dlouho a už se pomalu zvedá. Vypadá lehce otřeseně, má odřené čelo a už teď mu dokonce začíná vyrůstat solidní boule – co teprve, až se pořádně vybarví!
Vám se samozřejmě docela ulevilo, že už je na nohou a hned se ptáte, jak mohl takhle blbě uklouznout a jestli ví, že na světle určitě bude mít na čele viditelný obtisk kůry toho stromu co ho tu tak nenadále objímal. Jíra se ještě chvíli tváří lehce zmateně, ale pak si i on jde prohlédnout strom, na který mu ukazujete.
Ptáte se Jíry, zda ho bolí hlava, do které se praštil. Odpovídá, že trochu ano, ale že to bude za chvíli dobrý.
Co budete dělat dál?
a) Budete pokračovat v závodě, i když asi přece jen o něco opatrněji a pomaleji. Koneckonců zas tak mnoho času jste neztratili a zbývá vám už jen ta poslední kontrola a pak dojít do cíle.
b) Jíra se uhodil do hlavy, takže by mohl mít otřes mozku. Začnete se ho tedy ptát, zda si pamatuje který je den, jak se jmenuje, kde bydlí… Pokud bude odpovídat správně, budete pomalým tempem pokračovat v závodu. Bude-li v odpovědích chybovat, zavoláte záchranku.
c) Ta rána hlavou do stromu byla vážně docela šlupka, pro jistotu zavoláte záchranku hned.
d) Závod nedokončíte, stejně už není nálada. Doprovodíte Jíru až domů, aby se mu ještě třeba v tramvaji neudělalo špatně. Poradíte mu, aby si v případě, že ho hlava bude ještě ráno bolet, raději zašel k lékaři.
Možná vám přijde divné, že v našem testu tentokrát není žádný umírající člověk a dokonce ani žádné podezřelé zdravotní obtíže. Zato v něm najdete pár ukázkových možností jak si takové lidi v krátkém čase „vyrobit“. Pokud byste totiž náhodou zvolili třeba možnost a), mohl by následující scénář být následující:
„Po okraji silnice docházíte na úroveň nárazníku a rozhlížíte se, zda nic nejede. Jediné auto, které se blíží je ještě dost daleko, navíc v levém pruhu, kam ani nepůjdete. Rozhodujete se, že by v tom neměl být problém. V tu chvíli jste si však neuvědomili, že sice stojíte v odstavném pruhu, ale že se v těch místech připojuje pruh pro auta opouštějící čerpací stanici. Naneštěstí pro vás ji jistý modrý Opel opouští poměrně rychle a stejně jako vy tolikrát před tím, sleduje zejména silnici na té straně, kde očekává přijíždějící auta a co rozhodně nečeká, je chodec na dálnici. Navíc při spatření nárazníku ležícího na silnici ještě trochu strhává volant ke krajnici. Toho jste si ještě všimnout stihli. To, že auto bylo modré a na poslední chvíli začalo se zoufale snažilo brzdit, to už jste si uvědomit nestačili.“
Ten příběh je úmyslně psaný tak jak je, protože podobné nehody se opravdu stávají. Za tmy lze jen těžko odhadovat rychlost aut, zejména na dálnici. Bez reflexní vesty nejste z dálky téměř vidět a řidiči s chodci v takových místech vůbec nepočítají. Nelze doporučit zastavovat na dálnici v místech jiných, než k tomu určených (parkoviště), ale pokud se k tomu přece rozhodnete nebo vám okolnosti prostě nedají jinou možnost, použijte cokoli máte ke snížení nebezpečnosti situace – pošlete své spolujezdce čekat za svodidla, vezměte si reflexní vesty, postavte do dostatečné vzdálenosti za své auto trojúhelník apod.
Tím, že na nebezpečných místech nezastavíte, zachraňujete především sebe a své spolujezdce. Předcházíte nehodám, což by měla být alfa a omega vašeho konání.
Teď už trošku konkrétněji k dalším možnostem.
Možnost b) asi taky nebude nejlepší. Ono sice možná „není kouře bez ohně“, ale zato může upadnout nárazník bez vážnější nehody auta. Nebo tam ta nehoda byla před pár hodinama, to nemůžete tušit. Každopádně okolí dálnice je přehledné, žádné auto ani lidi tam nevidíte (odrazky na autě byste pravděpodobně viděli i za svodidly), tak bude nejspíš lepší nechat záchranku jet tam, kde ji opravdu potřebují.
Pokud jde o možnost d) - skutečnost, že na místě nevidíte žádné havarované auto, ještě neznamená, že by měl nárazník na dálnici zůstat a číhat na nějakého nebohého motorkáře či méně pozorného řidiče auta. A kromě Zelené vlny Českého Rozhlasu není pravděpodobně nic, co by vás mohlo přesvědčit o tom, že už o ležícím nárazníku někdo policajtům zavolal.
Teď se už dostáváme k možnostem, kdy jste volali na policii ČR nebo Městskou policii. Není-li pro vás bezpečné nárazník sami odstranit (což na dálnici opravdu není), tak byste to měli určitě udělat. Nejlepší volbou je volat Policii ČR na lince 158. Je to totiž právě ta policie, která má řešení překážek v silničním provozu ve své kompetenci. Po zavolání na linku 158 se vás zeptají na místo, kde jste tu věc na silnici viděli, poděkují vám a řeknou, že někoho posílají. Pokud byste překážku oznámili na linku 156 (Městská policie) s největší pravděpodobností by vaše oznámení stejně putovalo k příslušnému oddělení Policie ČR, takže zavoláním přímo na linku Policie ČR, ušetříte vašemu oznámení cestu.
Je večer a vy po celodenní práci jedete z Prahy po D1 domů. Na dálnici jste skoro sami, což je téměř neuvěřitelné a svištíte si to devadesátkou (i když samozřejmě víte, že jste ještě ve městě a měli byste jet maximálně osmdesát). Míjíte zrovna benzínku OMV před sjezdem na Spořilov, když v pravém pruhu uvidíte ležet něco docela velkého. Pro jistotu ještě trošku zpomalíte, abyste lépe viděli o co se přesně jedná a usuzujete, že je to nárazník auta. Jestli jde o nárazník přední nebo zadní, to byste možná nepoznali ani ve dne, natož za tmy. Docela se vám ulevilo, že nešlo o nějaké zvíře, zrovna včera jste viděli asi tři přejeté kočky na poměrně krátkém úseku cesty a docela vám to stačilo. Chudáci kočky.
Ovšem teď je tu otázka co s tím nárazníkem - přemýšlíte zda přece jen něco neudělat.
a) Ten nárazník na silnici nemá co dělat, do něčeho tak velkého by někdo mohl najet a zranit se. V podstatě okamžitě se rozhodujete, dáváte blinkra, zastavujete u krajnice a vracíte se ten kus cesty odstavným pruhem, abyste nárazník ze silnice odstranili.
b) Kde je nárazník, bude asi také havarované auto s lidmi. Žádné sice nevidíte, ale pro jistotu zavoláte na 155, abyste něco nepodcenili
c) Zapamatujete si co nejpřesněji, kde to vlastně bylo a co nejdříve voláte na policii (158), že si to mají přijít uklidit
d) Usuzujete, že to stejně jako vy, každý uvidí už z dostatečné dálky, a že pokud lidi alarmují policii kvůli každé takové blbosti, tak se nedivíte, že je pořád málo policajtů. Navíc většina lidí je nadměrně občansky uvědomělých a odhadujete že jich to nějméně pět už beztak nahlásilo.
e) Voláte na 156 (Městská policie Praha), že mají v tom a tom místě překážku v silničním provozu.
Srdeční masáž a dýchání z úst do úst v podobě, kterou všichni více méně známe či si alespoň zhruba dovedeme představit, je záležitostí poměrně novou (nějakých padesát let). To znamená, že mezi námi žijí pamětníci nejrůznějších resuscitačních poměrů. Je tedy velmi dobrá šance, že ocitnete-li se v situaci, kdy by bylo záhodno s resuscitací začít, nebudete si jisti, v jakém poměru. A aby toho nebylo dost, všudypřítomní radilové na vás budou ze všech stran pokřikovat nejrůznější čísla, čímž situaci nijak nevylepší.
Jak to tedy je?
1. Hlavní je s resuscitací opravdu začít co nejdříve (když současný poměr neznáte, tak ho neřešte a „jeďte“ podle toho, co si pamatujete) a hlavně si předem voláním na 155 zajistěte příjezd záchranky.
2. Jste to vy a ne nějaký poměr co zachraňují – pokud dokážete do příjezdu záchranky hodně rychle mačkat hrudník a občas do člověka vdechnete (nebo dokonce ani nevdechnete), tak to prostě dělejte a vynechejte sáhodlouhé zjišťování nějakých čísel – lidé v okolí se stejně nejspíš neshodnou.
3. V současné době je doporučovaný resuscitační poměr pro dospělého člověka 30/2 (stlačení/vdechy). V průběhu času se mění čím dál více ve prospěch srdeční masáže. Je to dané tím, že se předpokládá, že na počátku resuscitace nějaký kyslík v krvi ještě je.
4. Dispečerka na 155 ten poměr určitě vědět bude. V Praze vás dokonce bude schopna na dálku vést celou resuscitací až do příjezdu lékaře.
Závěr: Odhlédneme-li od postupně se měnících resuscitačních poměrů, tak je to především samotná technika resuscitace, která je jednou z těch věcí, kterou je opravdu dobré si osobně vyzkoušet na nějakém kurzu či školení. Kdo jste si teď vzpomněl na „vyčvachtaného“, lehce nechutného gumového paňácu v tělocvičně na zemi, na němž se beztak nikdo nic nenaučil, tak vězte, že některé z dnešních „Andul“ už jsou mnohem realističtější a snadno se na nich ukáže mnoho věcí (zda mačkáte dost silně, rychle, na správném místě, zda nedýcháte do člověka příliš apod.)
Více příspěvků
Další strana »