Blogy ZDrSEMu

Žízeň

dRobert — Thu, 18 Feb 2010 07:29:00 GMT

Provázíte lyžařský zájezd do Trois Valée. Pátý den pobytu ráno před snídaní za Vámi přichází matka 7 leté dívky. Jolanka se necítí dobře. Prý už dvakrát zvracela. Nacházíte dívku ležet v posteli, vypadá vyčerpaně. Zdá se Vám propadlá v obličeji, má tmavé kruhy kolem očí. Říká že se jí po zvracení trochu ulevilo, ale cítí se slabá. Včera jedla stejnou večeři jako ostatní. Pak měla žízeň a vypila tři lahvičky minerálky a dva džusy. Matka sděluje, že Jolanka v poslední době pije mnohem víc než dřív. Musí kvůli tomu chodit stále na záchod a dělá jim to problémy na sjezdovce. Je možné, že trávicí problémy jsou způsobené různými druhy džusů. Jolanka se mátožně ohrazuje, že jí džusy chutnaly, a že má stále žízeň.

Při rozhovoru máte pocit zvláštního jakoby ovocného zápachu z dívčiných úst. Necháte jí vypláznout jazyk – je oschlý a rozpraskaný. Jolanka by se ráda napila.

Matka se ptá, zdali má dát dceři napít a co má dělat dál. Jak se rozhodnete?

A) Dívka má zkažený žaludek z velkého množství džusů, je vhodné jí dát spíše vodu, čaj nebo minerálku.

B) Po opakovaném zvracení by vůbec neměla pít, může to snadno vyprovokovat další nevolnost, je lépe počkat po snídani.

C) Dívka je dehydratovaná, měla by pít cokoliv co jí chutná, džusy jse vhodnější naředit vodou

Po napití se dívce udělalo lépe, ale při posazení se jí výrazně točí hlava. Máte odejít se skupinou na sjezdovku. Co doporučíte matce?

D) Dávat dívce napít co nejvíc, pokud bude chtít.

E) Omezit příjem tekutin, zvláště džusů

F) Vzít dívku k lékaři

Metro přijíždí (řešení)

Kris — Wed, 10 Feb 2010 18:38:00 GMT

Pán upadl a v křeči si může rozbít hlavu, měkké podložení je tedy velmi dobrou první pomocí. Jsou-li vám klouby na rukou milé, nestrkejte je mezi tvrdou lebku a ještě tvrdší kamennou podlahu. "Uzemnění" hrubou silou nevede k žádnému zlepšení stavu pacienta, zato může dojít k náhodnému zranění. Volání lékaře nezaškodí, ale pravděpodobně nepomůže. Nejhrubší chybou je cpaní předmětů mezi zuby. Pokud si pán již jazyk pokousal, knihou mezi zuby mu nepomůžeme, pokud má čelisti v křeči, nic se mezi ně nevejde. Pokusíte se li dostat mezi čelisti silou, může křečujícího ohrozit následné krvácení. Nic mezi zuby, děkujeme.

Křeče ustaly. Je pacient v bezvědomí anebo mrtev? To nám odpoví jen okamžitá kontrola dýchání. Záklonem hlavy uvolníte případně zapadlý jazyk, naopak podložením hlavy můžete zapadnutí jazyka vyvolat. Zatlačování boulí či rovnou nesahání na pacienta je u případné zástavy srdeční skutečně chyba. Pokud byly křeče vyvolány posledními záchvěvy života mozku - teď musíte resuscitovat. Záchranku zavolají kolemčumící.

Pokud pacient spolehlivě normálně dýchá, je možno ho přikrýt. Kontrolujte dýchání nadále, nestrkejte nic pod hlavu a čekejte na záchranku.

Správné odpovědi b) a h).

Metro přijíždí

Kris — Wed, 10 Feb 2010 18:36:00 GMT

Sedíte na lavici na nástupišti v metru, čekáte až přijede a čtete si knížku. Vedle vás sedí pán ve středních letech. Bočním pohledem vidíte, že se nějak divně vrtí a v okamžiku příjezdu metra se najednou v křeči sesune po hlavě na mramorovou podlahu. Pěkně se praští do hlavy až to zaduní a začne s sebou v krátkých intervalech škubat. Jeho hlava se ocitá nebezpečně blízko kamennému podstavci lavice a aby toho nebylo málo, tak se ze dveří metra vyhrnou davy lidí.

Co uděláte?

a) Skočíte na pána a budete se snažit ho „uzemnit“ tj. udržet v klidu, aby s sebou tolik neškubal a znovu se nepraštil.

b) Vezmete svůj batoh a položíte ho mezi pánovu hlavu a podestu lavice ve snaze zabránit případnému úderu do hlavy. Pokusíte se zabránit spěchajícímu davu, aby pána neušlapal.

c) Zkusíte dát knížku, co čtete pánovi mezi zuby, aby si neprokousl jazyk.

d) Budete volat na lidi, jestli tu není doktor a aby někdo zavolal záchranku.

Po několika desítkách sekund (vám se to ale zdá jako věčnost) se přestane pán škubat. Leží teď na zádech, nehýbe se, vypadá, že je v bezvědomí. Na čele má pěknou bouli, jak se praštil. Zavoláte na něj, zatřesete mu ramenem, ale bez odezvy. Z davu čumilů se ozývají anonymní výkřiky jako: „zavolejte někdo záchranku“, nebo: „vždyť je jenom vožralej, podívejte se jak vypadá“, a taky: „nešahejte na něj, ještě chytnete nějakou infekci!“

Co uděláte teď?

e) Bojíte se, že může mít poraněnou páteř, tak s ním raději moc nehýbete. Zkusíte mu změřit puls a zatlačit bouli na hlavě.

f) Nesaháte na něj a zavoláte 155 sám.

g) Je vám známo, že po záchvatu křečí je každý vyčerpaný a že se potřebuje chvilku prospat, podložíte pánovi hlavu jeho svetrem, který měl zavázaný kolem pasu, aby neležel na tvrdém a zkusíte najít přikrývku, aby se nepodchladil na studeném mramoru.

h) Zakloníte pánovi hlavu a zkusíte jestli dýchá.

Střešní lavina (řešení)

dRobert — Sat, 06 Feb 2010 16:40:00 GMT

Stojíte u oběti pod právě spadlou lavinou. Všechny tři možnosti a-c pomíjí základní činnost: Vyloučení rizika pádu další laviny. Zvláště odsouzeníhodné je, pokud Vás lavina zasype (společně s nešťastnou paní) při měření tepu. Hmatání na krku přináší asi v polovině případů mylné výsledky. V prvotním vyšetření (rozhodnutí, zda pacient umírá právě teď) se doporučuje nejprve zkontrolovat vědomí a pak dýchání. Tep hmatáme až později, když je klid. Základní orientací o stavu oběhu je reakce na podnět a/nebo normální dýchání.

Takže - nejdřív se podívejte nahoru, zda nic nepadá, pak zavolejte, aby se POŘÁD koukal někdo jiný, a teprve pak c) a b)

Paní dýchá a neodpovídá, má tedy pravděpodobně otřes mozku. Úder do hlavy mohl společně s mozkem ohrozit i krční páteř. Proto držíme hlavu ve střední pozici a ostatní vyhrabávají paní ze sněhu. f) je správně.

Záklon hlavy přímo ohrožuje krční páteř, kterou jsme doposud chránili. Předsouvání čelisti moc neumíme. Proto kontrolujeme dýchání, pokud paní i nadále normálně dýchá, neděláme nic. Respektive držíme hlavu ve střední pozici a režírujeme čumily, aby mávali na přijíždějící záchranku

Léčba šoku je mýtus

dRobert — Wed, 03 Feb 2010 14:07:00 GMT

Tak jako před mnoha lety, vracíme se k mýtu s velkým M, samotnému děsivému šoku. Tentokrát nechci zpochybnit pouze osvědčené tichoteplotišení ..., ale rovnou celý pojem šoku. Začnu od léčby a třeba se v dalším pokračování opřu i do samotného názvu.

Proč je léčba šoku mýtus? Protože neexistuje. "Léčba šoku" je slovní obrat totožný s obratem "léčba nemoci". Každému je vcelku jasné, že vyťukat si na Googlu léčba nemoci nepovede k nalezení univerzálního léku na všechny nemoci. Hovoří se o mnoha nemocích a léčba je, kupodivu, u každé jiná.

Není jedna nemoc a není jeden šok. Velmi mnoho nemocí se může zhoršit až ke stavu, nejasně nazývaného šok. Je to matoucí, protože příliš obecný pojem.

Některé stavy nazývané šok se dají léčit, jiné obtížně a jiné (v současném stavu medicíny) vůbec ne.

Příklady?

šok z vnitřního krvácení - vyřeší pouze včasná operace
šok z úplného přerušení míchy - téměř neřešitelný
šok VELMI těžce alergického člověka po píchnutí vosou - bez injekce adrenalinu umře do 5 minut
šok z jakékoliv (vnitřní i vnější) ztráty krve - doporučuje se poloha vleže se zvednutou dolní polovinou těla
šok při selhání srdce - položením a zvednutím nohou pravděpodobně nemocného zabijeme
máte z toho šok? Výborně, ten jediný (psychický) je léčitelný i staroslavnými pěti T.

Takže - pojem šok je lepší neužívat obecně, protože moc neříká, ale léčba šoku neříká nic.

Jen doufám, že se zachvíli nedočtu někde o léčbě šoků ...

Střešní lavina

dRobert — Wed, 03 Feb 2010 12:52:00 GMT

Kráčíte po chodníku a radujete se ze skorojarního slunce. Konečně začlo tát. FFFFFHHHHHUUUUUUUUM !!! Přímo před Vámi sletěla lavina rozbředlého sněhu na starší paní. Srdce Vám buší až v krku a zíráte na její hlavu a ramena vyčuhující z hromady sněhu.

a) zkontrolujete její tep

b) zkontrolujete její dech

c) zkontrolujete její vědomí

Paní dýchá nahlas a přerývaně, zmoklé vlasy jí visí přez zavřené oči a sníh ji pokrývá až do půli hrudníku. Nereaguje na Vaše oslovení. Kolemstojící volají záchranku.

d) odhrabete jí hrudník, aby se nezadusila

e) přikryjete ji vrchní část těla, aby neprochladla

f) organizujete její vyhrabání kolemstojícími

Paní je vyhrabána, přikrytá kabátem, leží na zádech.

g) zakloníte jí hlavu

h) předsunete jí čelist

ch) kontrolujete dýchání

Nosím s sebou třícípý šátek ...

dRobert — Sat, 30 Jan 2010 13:22:00 GMT

Tak si pročítám různá doporučení a stesky:

"a nikdo neměl lékárničku" ; "jak mám pomoci, když v lékárničce je jen špinavý obvaz a rukavice"; "povinností instruktora je mít u sebe vždy plně vybavenou lékárničku"; "když se něco stane, nemůžu jim ani změřit teplotu" ...

Všude se píše, jaké má být vybavení lékárniček, my ve ZDrSEMu jsme jednu vyvíjeli dlouhá léta a v našich skriptech je to oblíbená a komentovaná stránka. Jak je to vlastně s tou život zachraňující taštičkou?

Každý zdravotník projde ve svém životě obdobím "kvalitního vybavení". Přestane s sebou nosit umolousanou náplast a v malé brašničce má tři druhy speciálních přípravků. Více postižení zdravošílenci přestanou posléze vykrádat svoje ambulance a operační sály a zakupují v internetových obchodech speciální voděodolné a všehojivé přípravky - čtvereček á 60 korun. Malá brašnička se postupně rozšíří ve větší kufr a začíná aspirovat na malou sanitku v zavazadlovém prostoru zdravotníkova osobního vozu. U většiny zasažených choroba v této fázi odeznívá, kufr poslední záchrany se zmenšuje a posléze se redukuje na poněkud oteklejší autolékárničku. U některých nemoc přejde do chronického stádia, vozi s sebou infuzní roztoky (většinou prošlé) a v zvláště těžkých případech si zakoupí osobní automatický defibrilátor, kdyby náhodou jeli kolem infarktu.

Samozřejmě jsem si těmito stadii prošel, zjistil jsem však zajímavou synchronicitu. Čím víc jsem měl vybavení, tím víc se lidem kolem mě něco dělo. Přítomnost lékaře vždy láká okolí ke konzultaci zdravotních problémů, ale některé zážitky byly příliš dramatické (resuscitace ve vlaku, autohavárie). Ve snaze vyhnout se dalším katastrofám mimo pracovní dobu jsem vyházel veškeré léky a přípravky ze svého batohového vybavení. Bezpečnostní obsah batohu dle Jardy Pavlíčka jsem našlapal do spodu a na dotazy "nemáš u sebe lékárničku" jsem stereotypně odpovídal: "mám třícípý šátek, potřebuješ něco?". Šátek jsem měl na krku, krásný to propagační výrobek socialistické pojišťovny a neméně socialistické horské služby. Bylo na něm v červenočerném provedení naznačeno cca patnáct způsobů, jak tento kus textilu použít. Po tomto sdělení moji kamarádi většinou přestávali pociťovat obtíže, které je za mnou přivedly a taktéž frekvence závažnějších stavů poklesla.

Toto přechodné období bylo násilně přerváno ztrátou v té době již historicky cenného šátku. Přestal jsem nosit s sebou lékárničku vůbec, někdy mám ty prášky na zuby a někdy zase ne. Odřeniny oplachuji vodou, bolest břicha léčím hladem, úrazy chladem a podchlazené balím do igelitu. Jsem příliš cynický lékař sanitky? Bezpochyby ano, kromě toho však vím, že základní vybavení je láhev s vodou a telefon. Pokud nemám za sebou vybavený vůz s červenými pruhy a modrými světly, je moje schopnost poskytnout první pomoc závislá na rukách a hlavě, které mám s sebou poměrně standartně.

Co Vy - máte v lékárničce něco speciálního? A máte ji teď u sebe ?

Učit první pomoc - snadno, rychle a navždy

dRobert — Sat, 30 Jan 2010 08:29:00 GMT

Jak píše Klára Soukupová na serveru Podnikatel.cz: " Chcete začít podnikat ve vzdělávání? Živnostenský zákon dává této oblasti zelenou. Ačkoli byste to asi nečekali, podnikání v oblasti mimoškolního vzdělávání, pořádání kurzů a školení je živností volnou. Podnikat se dá v ledasčem, pořádání vzdělávacích kurzů a školení je jedna z možností. A jak se zdá, i legislativa v této oblasti podnikání je přívětivá. Možná byste čekali vyšší požadavky na praxi a vzdělání, ale nic takového Živnostenský zákon nežádá. "

A má pravdu, vyučovat první pomoc je snadné. Můžete mít znalosti řezníka, elektrikáře, posudkového lékaře či sanitáře z patologie. Pokud se ovšem budete chtít do věci ponořit do hloubky, ministerstvo školství Vám laskavě nabízí rekvalifikační kurz. Stačí Vám základní škola a 80 hodin. Během týdne a stanete se ...

Čím se vlastně stanete? Ministerstvo to nazvalo Člen první pomoci. Není mi jasné proč, když základním posláním člena je učit, ale co po jméně, praví Shakespeare. Možná si myslíte, že člen první pomoci umí první pomoc i poskytovat, ale to není tak jasné. Zdravotník zotavovacích akcí (další kvalifikace MŠMT) totiž sice potřebuje jen 40 hodin, ale musí mít aspoň středoškolské vzdělání. Obě kvalifikace se podle ministerstva nekryjí

Vaše "členství" Vás opravňuje k výuce první pomoci kdykoliv, kdekoliv ... a nafurt. Tak jako se doživotně stanete schopným kosmeticky upravovat psy (totožná doba vzdělání), tak se i výuka první pomoci natolik vryje do Vaší duše, že už nepotřebujete navěky nic dalšího. Jednou člen, vždycky člen.

Ostatně, jak to píše dále Klára Soukupová na Podnikatel.cz: "Absolvent kurzu se nepotřebuje ohánět osvědčením. Osvědčení je spíše dokladem, že se kurzu či školení ta či ona osoba účastnila. Pro vydání takového osvědčení či certifikátu není mnohdy ani potřeba složit závěrečné zkoušky, které by ověřily nově nabyté znalosti a dovednosti."

Takovýhle absolventů máme na kurzech ZDrSEMu nemálo. Mají několik kurzů "za dvě hodiny pro šedesát lidí", jednosemestrální zkoušku na VŠ a přemýšlí jak vypadá zapadlý jazyk.

Znalosti jsou jako rostlina, můžete je dostat v podobě semínka, křehké sazeničky anebo vzrostlého stromku. Každá úroveň potřebuje svůj čas a námahu, ale zalévat se musí všechny. Podle mezinárodních průzkumů se praktická dovednost resuscitace ztrácí během jednoho roku po naučení. Myslíte, že lektor Vašeho kurzu první pomoci to zapoměl před rokem, anebo před pěti lety?

Klíštěnky

Kris — Fri, 07 Mar 2008 12:35:00 GMT

Mýtus?: "Odhalíme-li na sobě klíště, vyndáme ho a nalepíme na kus papíru (tzv. klíštěnkuJ) nebo si ho někam schováme, abychom ho následně mohli vzít k paní doktorce, která zajistí jeho vyšetření, zda nešlo o infikovaného jedince."

Se skladováním odstraněných klíšťat "ve velkém" se můžeme čas od času setkat také na dětských táborech, kde zodpovědní zdravotníci nejen že podrobně zapisují časy a místa, odstranění klíštěte, ale mnohdy si hýčkají i svou vlastní "klíštělogickou zahradu" zvířátek vylepovaných do přílohy zdravotnické dokumentace nebo strašidelně se vznášejících v lihu.

Jak to tedy s těmi klíštěcími mrtvolkami je ve skutečnosti? Je to mýtus nebo není?

Je a není. Představa, že vám praktický lékař zajistí vyšetření klíštěte, není reálná. On se bude starat o vás, a na vyšetření namísto klíštěte pošle vaši maličkost. Je tu ale jistá šance, že vám dá kontakt na laboratoře, které v dnešní době rozbory jednotlivých klíšťat zajišťují.

V jaké formě je dobré klíšťata do laboratoře dopravit? Odpovědi příslušných pracovišť se dost liší (extrémní je požadavek živého nebo alespoň skoro živého klíštěte na kousku trávy či vlhké vaty, udržovaného v chladu). V celku se zdá, že klíště může být živé, mrtvé, v lihu, ve slivovici, vyschlé, placaté a cokoli na ten způsob. Alespoň jedna z komerčních laboratoří se dušuje, že to všechno je pro ně použitelné. Jediné, čeho se po zkušenostech děsí, je klíště přelepené izolepou.

Běžné je zjištění přítomnosti původců boreliózy, ale je možný i test na klíšťovou encefalitidu a ehrlichiózu. Vyšetření, které (v závislosti na tom po jaké chorobě pátráte a konkrétní laboratoři) stojí 400-700 Kč, není hrazené žádnou zdravotní pojišťovnou.

Závěr:

Co tedy dělat? Odstraňte zakousnuté klíště co nejdříve po zakousnutí a co nejrychleji (seškrábnout či vytrhnout - více o odstraňování klíšťat ve starších mýtech). Ranku vydesinfikujte něčím jodovým, například Betadinou nebo Jodisolem. Desinfekce má v tomto případě smysl nejen kvůli tomu, že klíště je "špinavé". Mikroby způsobující borelii se totiž nějakou dobu ještě drží v okolí ranky a jód je má ještě šanci zničit. A zkuste nezapomenout, že jste to klíště měli. V případě pozdějších zdravotních potíží o tom informujte svého lékaře.

Jste-li zdravotník na táboře, jste povinni informaci o odstraněných klíšťatech (konkrétněji celou zdravotní dokumentaci) uchovávat půl roku a předat ji rodičům. Jestli jim k tomu přidáte několik exponátů v lihu, je na vás. Maximálně vás budou pokládat tak trochu za exota, ale váš kredit zodpovědného zdravotníka nesporně stoupne (zejména když jim k tomu dáte i informaci, proč jim proboha dáváte něco tak odporného a co se s tím dá dělat).

No a jestli potom klíště někam posílat? To už je jen na vás. Neodradí-li vás cena rozboru ani skutečnost, že nakažené klíště vás nemuselo nutně nakazit (i když průběžné výsledky laboratoří označují přibližně polovinu klíšťat za nakažené), tak hurá do toho. Více informací o můžete získat například na www.kliste.cz.

Kašlem proti infarktu

Kris — Fri, 07 Mar 2008 12:33:00 GMT

Mýtus:

Jak přežít infarkt pomocí kašlání – mýtus posledních let, kolující ve stále nových a nových vlnách po netu. V textu se dozvídáme, že začneme-li velmi energicky kašlat, je určitá šance neztratit vědomí, a tak nějak se buď uzdravit úplně nebo se aspoň prokašlat až do nemocnice.

Jak to tedy je?

Je to úplná blbost? Ne, pověstné zrníčko pravdy by se najít dalo (a snad proto se tenhle mýtus tak úporně brání svému vymýcení).

Může nastat situace, kdy kašlání teoreticky může oddálit bezvědomí (v tom případě lze počítat odkladem v řádu jednotek, maximálně desítek sekund). Co z toho vyplývá? Pokud ležíte v nemocnici napojeni na přístroje a lékař stojící nad vámi, který si zrovna chystá nějaké ty „žehličky“ jako v Chicago Hope, řekne „kašlejte“, tak hurá do toho.

Proč to ale aspoň nezkusit? Třeba to zabere… Tak tohle není dobrý nápad. Co největší klid je, spolu s včasným zavoláním 155 to zásadní, co se dá v případě obtíží se srdcem dělat. A jak určitě všichni víme z vlastní zkušenosti – kašlání je docela vyčerpávající činnost. Nemocné nebo poškozené srdce má co dělat, aby situaci nějak zvládalo a opravdu nepotřebuje, abychom mu kašláním rozhodující minuty ještě ztěžovali.

V reálném životě nebylo udržení funkčního oběhu kašlem nikdy popsáno a do nemocnice se takhle opravdu „nedokašleme“. A pokud přece ano, byli bychom nejspíš schopni se tam dostat i jinak.

Pokud se přece ocitneme v situaci, kdy by nás obava o život mohla vést k pokusům o kašlání, investujeme čas lépe, pokusíme-li si nějak zajistit pomoc dalších lidí.

Závěr:

Co opravdu dělat, jsme-li svědky vzniku něčího (většinu rad lze využít i pro obtíže sebe sama) infarktu?

Stěžuje-li si někdo na náhlou bolest na hrudi (další možné související obtíže jsou pocit strachu, obtížné dýchání, nevolnost, pocení, bolest břicha nebo zad) a obáváme se, že je to "od srdce"

- volejte 155

- uklidněte ho, posaďte a nedovolte aby se víc namáhal

- pomozte mu vzít si léky, pokud pro takový případ nějaké od lékaře má předepsané

- sledujte, zda se jeho stav nehorší

Dojde-li ke ztrátě vědomí (člověk nereaguje a nedýchá normálně, například jen lapá po dechu jako kapr)

- volejte znovu 155, položte ho na záda a zahajte nepřímou srdeční masáž

- počkejte na záchranku, nejezděte nikam sami

Je tady někde lékař?

Kris — Fri, 07 Mar 2008 12:31:00 GMT

Tahle rada zní dobře, koneckonců lékař je právě tím, koho potřebujeme. Kde se tedy vloudila chybička?

Představte si možnou situaci. Jdete po ulici a najednou vidíte, jak se před vámi jdoucí člověk zhroutí z ničeho nic k zemi. Nejste jediný, kdo to vidí. Jste však jediný, kdo se nad ležícím pánem sklání. A teď, teď přichází ta chvíle. Vstáváte a pokládáte rychle se tvořícímu davu diváků tu otázku.

"Je tady nějaký lékař?"

- je-li přítomný nějaký lékař, schopný a ochotný pomoci, v tuto chvíli už tak pravděpodobně z vlastní iniciativy sám činí

- není-li žádný lékař přítomný, nebo je a ani v tuhle chvíli se "nepřizná", je vaše otázka vlastně zbytečná

- problémové zůstávají zbylé případy, kdy lékař přítomný je a až tváří v tvář přímé výzvě je přinucen "přiznat barvu". Otázkou zůstává, zda to je pro dobro potřebného člověka. Ne každý lékař je kovaný v první pomoci (někteří tráví život v laboratoři, jiní spravují zuby nebo radí lidem jak zhubnout), a znalosti upotřebitelné v dané situaci nemusí být řekněme 30 let po škole větší než u průměrného laika.

Závěr:

Pokud se z davu přihlížejících lidí odpojí postava, která se prohlásí za lékaře, je to skvělé. Jestliže se to však nestane, nesnažte se takového člověka za každou cenu v davu odhalit a přinutit k plnění povinnosti vyplývající z jakési "přísahy". Taková nucená spolupráce by totiž mohla způsobit víc škody než užitku.

Stabilizovaná poloha - univerzální řešení

Kris — Mon, 11 Feb 2008 17:21:00 GMT

Mýtus: Stabilizovaná poloha je dobrá vždy a všude.

Naprostá většina z nás si ze školy pamatuje, že „bezvědomé lidi jest vhodno do stabilizované polohy otáčeti“. Navíc přiznejme si to – pohled na člověka úhledně položeného na boku s rukou pod hlavou, je mnohem příjemnější, než na někoho rozvaleného uprostřed chodníku na zádech. Vypadá totiž skoro, jako by klidně spal. Co na tom, že srdce se mu zastavilo ještě než jsme ho takhle hezky uložili. Nebo na tom, že ještě chvíli dýchal, a pak přestal, aniž bychom si toho všimnuli. Vždyť takhle na boku vypadá docela přirozeně a v pohodě. Možná ale, že resuscitace by mu byla pomohla o něco víc.

V čem je tedy problém? Jsou totiž chvíle, kdy stabilizovanou polohou člověka jednoduše dorazíme. Jaké jsou základní předpoklady pro to, abychom o přetočení člověka na bok vůbec uvažovali? Musíme si být především jisti, že normálně dýchá (zjistíme nejlépe u člověka ležícího na zádech se zakloněnou hlavou). Máme-li v tomto směru jakoukoli nejistotu, stabilizovaná poloha je hodně špatný nápad.

Stabilizovaná poloha má v první pomoci své pevné místo. Je dobré do ní umístit každého bezvědomého, kterého musíme opustit, jdeme-li například hledat pomoc. V téhle podobě nehrozí udušení zapadnutím jazyka, ani utopením ve vlastních zvratcích (proto třeba nelze než vřele doporučit otáčení našich alkoholem zmožených přátel do této polohy:-).

Závěr: Stabilizovaná poloha (= jakákoli poloha na boku, z níž není snadné se překulit, hlava je lehce v záklonu podložená rukou, aby případně bylo kam zvracet a člověk to vzápětí znovu nevdechl) je poloha určená pro zotavení (například vystřízlivění) a situace, kdy potřebujeme bezvědomého na chvíli opustit. Dáváme-li kohokoli do stabilizované polohy, musíme si být jisti zejména tím, že dýchá a dýchání i nadále kontrolovat.

Polštářek pod hlavu

Kris — Mon, 11 Feb 2008 17:00:00 GMT

Mýtus: „Dejte mu někdo něco pod hlavu, ať tu tak neleží na té tvrdé zemi“

Asi všichni víme, jak nepohodlné je ležet hlavou na tvrdé zemi. Od mala si zvykáme na skutečnost, že ležící lidé si téměř vždy pod hlavou dávají polštář nebo něco, co plní jeho funkci. Kolik z nás se cítí dobře při spánku, aniž bychom si předtím dali pod hlavu alespoň malý polštářek, sbalenou bundu nebo alespoň vlastní ruku? To bude jeden z důvodů, proč většinou nevidíme rádi nikoho, kdo kvůli nemoci či zranění leží na zemi jen tak. Velmi často chceme nějak pomoci, ale jsme zcela bezradní v tom jak na to. Nevíme-li si rady, alespoň se snažíme o zvýšení komfortu. A co je tou první a nejjednodušší věcí, kterou lze člověku učinit chodník pohodlnějším? Jasně, právě polštářek. Proto znovu a znovu nadzvedáváme bezvědomým hlavy a podsouváme pod ně své svršky a vůbec cokoli, co vypadá dostatečně měkké, aby se na tom dalo pohodlně ležet.

Skutečnost je ovšem taková, že tohle „zvýšení komfortu“ bývá zároveň bohužel poslední službou, kterou ležícímu člověku můžeme poskytnout. Dobrý úmysl v tomhle případě nestačí.

Kdy polštářek pod hlavu dát můžeme? Zcela bez obav můžeme být ve všech případech, kdy si s námi zraněný nebo nemocný člověk povídá, představa polštářku se mu líbí a není důvod se bát úrazu páteře.

Kdy naopak podkládání hlavy čímkoli doslova zabíjí? Uvědomme si, že člověk, který leží a není schopen s námi komunikovat, na tom není moc dobře. Je pravděpodobné, že přestože je zatím schopen dýchat (pokud nedýchá a nereaguje na podněty, přistupujete k resuscitaci) i bez záklonu hlavy, může to být jen tak tak. Pokud takovému člověku zakloníme hlavu, bude se mu dýchat určitě lépe. No a pokud mu ji naopak předkloníme, bude se mu dýchat hůř nebo taky nebude moci dýchat vůbec. A to je právě ta chvíle, kdy vložení polštářku pod hlavu stačí na zabití někoho, kdo zrovna není schopen se o sebe sám postarat, natož se nějak bránit.

Závěr: Člověku v bezvědomí raději hlavu jednoduše zakloňme. Polštářek pod hlavu patří do rakve a není tedy nutné, aby ho lidé dostávali dříve, než je nutné.

Silniční lišej (řešení)

Kris — Mon, 11 Feb 2008 14:34:00 GMT

Za nejlepší variantu v tomto případě pokládáme možnost d), popřípadě c). Obě obsahují zásadní informaci, a to, že je nutné ránu zbavit všech nečistot.

a) Pokud jste viděli jak váš kamarád z kola spadl, může vám to pomoci v rozhodování, zda volat sanitku. V tomto případě (velmi malá rychlost, dopad na „všechny čtyři“, kamarád si pamatuje průběh pádu) se zdá, že k žádným obavám není důvod. To ovšem neznamená, že je dobré jezdit na kole bez přilby.

b) Hlavní opravdu není ránu pořádně vydesinfikovat, ale dostat z ní všechno, co v ní nemá co dělat (prach, hlína, písek, kamínky,…). Opláchnutí vodou je zcela nedostatečné. Je-li špína v ráně zadřená, budete ji muset nějak dostat ven (proudem vody, cípem čistého kapesníku, kartáčkem). Zda následně ránu vydesinfikujete nebo ne, je už mnohem méně podstatné a v případě povrchové rány to zpravidla nebývá nutné.

c) Tahle možnost rozhodně není špatně. V nemocnici s takovou odřeninou ovšem nebudou dělat nic jiného než to, co byste s ní mohli udělat i vy sami. Tedy vezmou nějaký kartáček a vyčistí ji.

d) Tohle řešení pokládáme za jedno z nejméně příjemných, ale zato nezbytných.

Treking k Everestu (řešení)

Kris — Mon, 11 Feb 2008 10:22:00 GMT

Za nejlepší řešení v tomto případě pokládáme možnost b).

Možnost a) má, jako většina rozhodnutí v dané situaci, své výhody a nevýhody. Dobré je, že jste se rozhodli nepokračovat v cestě výš do hor. Je možné, že se vám opravdu udělá lépe, i když váš nápad dohnat skupinu samostatně o něco později, nebudete doufejme zkoušet realizovat. Za dobré řešení pokládáme přesunout se do nadmořské výšky, kde se vám naposledy poměrně dobře spalo. Počkáte-li do odpoledne s rozhodnutím zda sejít níž nebo zůstat kde jste, není to v zásadě špatně. Na druhou stranu pokud se vám lépe neudělá, což je dost pravděpodobné, a vy zůstanete v Lobuche, následující noc pro vás bude hodně dlouhá. No a pokud se vám udělá hůř, nebude rozhodně ani příjemné ani bezpečné snažit se za každou cenu dostat někam dolů uprostřed noci. Také by bylo dobré zajistit si, že je ve vašem okolí někdo, koho bude zajímat, že vám není dobře – ať už člen vaší původní skupiny, jiný turista nebo místní člověk. Chuť zalézt někam o samotě tiše „hybernovat“ si raději nechte zajít. Není to zrovna dvakrát bezpečné. Raději předem myslete na to, jak se vám podaří znovu sejít s vaší skupinou.

Možnost b) pokládáme za tu rozumnou. Samozřejmě by bylo ještě lepší, pokud by s vámi zůstal někdo z vaší skupiny (popřípadě se přizpůsobila celá skupina). To je ale ne vždy možné, ale třeba budete mít štěstí a najde se obětavec, který se tak rozhodne. Pokud ne, varianta najatého místního průvodce s nímž jste schopni se domluvit, je dobrá varianta.

Pokud se někdo z vás rozhodl pro variantu c), bůh s ním. Jasně, třeba jde opravdu jen o virózu, ale není to příliš pravděpodobné. Lehká bolest v krku a rýma nemusí a pravděpodobně ani nesouvisí s vašimi ostatními problémy. Obecné pravidlo zní, že „všechno nad 2500m se považuje za horskou nemoc, dokud se neprokáže něco jiného“. Bolení hlavy, na které nepomůže pořádně se napít a vzít si jeden prášek typu Paralen, je už víc než jen varovný příznak. Lehký a přerušovaný spánek je sice výše v horách obvyklý, ale nespat vůbec rozhodně o úspěšné aklimatizaci nesvědčí. A to nejsou jediné příznaky horské nemoci, které u sebe můžete pozorovat. Jestliže budete přesto pokračovat ve výstupu, ohrožujete nejen sebe, ale i své okolí. K uvažované záchraně vrtulníkem lze říci jen to, že v konkrétním případě je samozřejmě možná, pokud ovšem náhodou nebude noc (což se stává přibližně jednou denně na poměrně dlouhou dobu, rozhodně delší než by se vám v případě nouze líbilo), mlha, vítr, nebo třeba generální stávka letištního personálu. V tomto konkrétním případě se vaše rozhodnutí jít dál, blíží hození si mincí s orlem na obou stranách. Vy ovšem vsázíte na pannu.

Treking k Everestu

Kris — Mon, 11 Feb 2008 10:04:00 GMT

Rozhodli jste si splnit jeden ze svých cestovatelských snů. Sice na to padla velká část letošní dovolené a většina úspor, ale nic se vám teď nezdá malichernější než úvahy nad cenou cesty. Prostě se podařilo a jste tady. V Nepálu, v samotném srdci himálajských velikánů. Opravdu jste se dostali na místo, o kterém jste zatím jen četli a představovali si, jaké by to mohlo být, se tam jednoho krásného dne opravdu dostat.

Není to sice úplně cestování ve stylu osamělého vlka, o kterém jste snili jako malí, ale mohlo by to být určitě horší. Je vás patnáct i s průvodcem, skupina je tedy rozhodně menší než u mnoha jiných cestovek. A uvidíte většinu toho, kvůli čemu jste sem celá ta léta chtěli jet. Cestovní itinerář je nabitý k prasknutí. Plán je jasný. Většina trekařských skupin k Everestu má na skoro to samé co vy, vyhrazené 3 týdny. Vy jen dva. Za tu dobu chcete stihnout treking z Lukly (2850m) na Kala Patar (5623m) a zpátky. Vaše skupina tedy bude muset jít o něco rychleji. Všichni s tím počítají, nejste jediný, kdo si prostě nemůže dovolit nebýt v práci déle než dva týdny v kuse. Trochu jste se ještě v Praze báli, kdo se na zájezd přihlásí, ale naštěstí jsou všichni mladí, tak mezi 30-40 léty a vypadají fit. S trochou štěstí skupinu nikdo zdržovat nebude. Ono to má určité výhody jet s malou levnější cestovkou – většina úspěšných podnikatelů důchodového věku, postrach komerčních expedic, si raději připlatí a pojede s nějakou větší a známější.

Tempo, které skupina zvolila,je opravdu značné. Je teprve pátý den cesty a už dorážíte do Lobuche. Cítíte se hrozně unavení, bolí vás hlava a už ani nemáte chuť něco extra jíst. Nakonec do sebe přece jen dostanete talíř polévky a čaj, je vám jasné že jinak byste zítra stěží měli dost energie na vrchol celého zájezdu. Zítra, dá-li počasí, ho konečně spatříte jako na dlani. Pro Nepálce Sagarmatha, Tibeťany Čho-mo-lang-ma , Evropany známá jako Everest. Hora nejvyšší než kterákoli jiná.

Cesta je vážně vyčerpávající. Už na včerejšek v noci jste toho moc nenaspali (to je ale v téhle výšce poměrně obvyklé, z vaší skupiny mají problém se spaním skoro všichni) a dnes je to ještě horší. Celou noc nezamhouříte ani oko. Je vám špatně od žaludku, ale může to být tím, jak strašně jste už po těch pěti dnech unavení. Taky nikdy není jisté, z jaké vody bylo připravené jídlo.

Ráno vylézáte ze spacáku a připadáte si všechno, jen ne odpočatý. Žaludek je stále jako na vodě, nedokážete si představit, že byste se teď měl i najíst. To ovšem není zase tak velký problém, ani doma nejste zvyklí příliš snídat. Všechno se s vámi tak trochu motá, ale kam se to hrabe na standardní ráno opilcovo – s tím se to nedá srovnávat. Bolehlav je o dost horší než včera, přestože jste si v noci vzali postupně asi tři Ibalginy, ale vydržet se to dá. Je to teď, když jste vylezli ze spacáku a vstali, dokonce o něco lepší.

Co uděláte?

a) Obáváte se toho, že u vás může jít o první příznaky horské nemoci (AMS - acute mountain sickness) a v takovém případě by asi nebylo rozumné chodit dál do Gorakshepu. Je to sice pouze o nějakých 300 metrů výše, ale přece jenom riskovat se vám moc nechce. Koneckonců vás živí hlava, tak by se hodilo, kdyby z mozku alespoň něco málo zbylo. Rozhodujete se, že zůstanete tam, kde jste a vyčkáte jestli se to zlepší nebo ne. Přinejhorším vás skupina nabere cestou zpátky z Gorakshepu a Kala Patharu, tj. o necelé dva dny později. Tam kde jste, vám nic nehrozí – můžete si v klidu zalézt do spacáku a ty dva dny hybernovat. No a pokud to je opravdu jen velká únava z předchozích dní, tak až si ještě trochu odpočinete, není vyloučené pokračovat do Gorakshepu za skupinou. Vracet se budou stejnou cestou, takže minout se není možné.

b) Lhali byste jen sami sobě, pokud byste tvrdili, že vás vůbec nenapadla horská nemoc. Pravidelně rozmístěné cedule varující před AMS (acute mountain sickness) míjíte po celou dobu vašeho putování. A nemůžete zrovna říci, že vaše příznaky tak trochu neodpovídají těm popisovaným na oněch cedulích. Rozhodujete se, že pokud něco vydrží na svém místě ještě pár let, je to právě Everest a vám se snad podaří dostat se sem příště, až na to bude o něco víc času. Ono asi opravdu nebylo rozumné vynechávat aklimatizační den v Dingboche. Domlouváte se s vaším průvodcem, že se přesunete dolů do Pheriche, kde se o dva dny později zase setkáte se skupinou. Je to koneckonců o nějakých 700m níž, přibližně ve výšce, kde se vám naposledy dobře spalo. Přímo v Lobuche si ještě necháte doporučit anglicky mluvícího místního průvodce, který se o vás ty dva dny bude starat. Těch pár stovek (cena průvodce na den je nižší než 15 dolarů) vás už opravdu nezabije a kdyby se vám udělalo náhodou hůř, máte někoho, kdo se o vás postará a s trochou štěstí zajistí další pomoc.

c) Možná to není úplně rozumné řešení, ale půjdete dál. Minimálně na Gorakshep se dostanete. Odtamtud je už Mt.Everest vidět jako na dlani, nikdo neříká že se nezbytně musíte hrabat ještě někam nahoru na Kala Patar. Beztak je to než velká hrouda štěrku. Ve skupině už jsou unavení všichni, zdržovat nebudete. Na bolest hlavy a špatné spaní si v těchto výškách stěžují také všichni. No a kdyby přece jen nastal nějaký nečekaný problém, o kterém si ale si myslíte, že nenastane, tak jste všichni dobře pojištění. Stačí jeden telefonát - satelitní telefony máte jen ve vaší skupině hned dva - a do pár hodin je tu vrtulník, který kohokoli během pár desítek minut dopraví pohodlně až do Kathmádnú. Navíc je dost pravděpodobné, že jde jen o nějakou virózu. Odpovídají tomu i příznaky – bolí vás hlava, máte trochu pocit závratě (ne tolik, aby vás to ohrožovalo při chůzi), žaludek je jako na vodě, máte slabou rýmu a pobolívá vás v krku. Po prohlídce lékárničky usuzujete, že si naordinujete nějaké cucavé tabletky na ten bolavý krk, a že všechno bude v pohodě.

Adrenalín, prachy a odpovědnost

dRobert — Wed, 30 Jan 2008 10:15:00 GMT

Dopisuju si takhle s jedním vášnivý hadařem o zmijích uštknutích. A co nevidím (cituji z jeho mailu):

" Mě vždy vytáčelo, když jsem s někým debatoval na téma co se děje po ušktnutí a dotyčný měl starost, kdo zaplatí třeba vrtulník, bude-li potřeba, nebo drahá séra ze Západu. Jestli jsem pojištěn a tak, jestli to budu splácet a tak. Pro takový
případ vždy používám horolezce. Ten taky není připojištěn a když se rozfláká někde pod skálou nebo omrzne a je zachraňován, taky to platí pojišťovna a nikdo to neřeší :-)

Chvíli to ve mně bublalo a pak jsem odepsal:

Možná jsem Vám neporozuměl, ale chápu to tak, že chcete být ošetřen stejně jako horolezci když se zrakví na skále.
Poznámky zdravotníků o penězích Vás vytáčejí.

Další řádky berte jako můj názor, který naši spolupráci v nejmenším neovlivňuje.
Horolezec a hadař mají jedno společné - podnikají život a zdraví ohrožující činnost, protože je to těší.
Samozřejmě jsou horolezci, kteří lezou na skály pracovně (meterologové, geodeti) a hadaři, kteří se mazlí s hady v zájmu vědy. Nicméně v základu jejich činnosti bude totéž - fascinace reálným nebezpečím, kterého je v civilizaci pomálu.

Když se vykašlu na všechny zákonné normy, předpisy a budu uvažovat jen o etice, domnívám se že člověk, který vědomě hazarduje, by měl nést i následky, pokud mu to nevyjde.

Spektrum těchto hazardérů je tak strašně široké, že nelze naše dilema rozřešit.
Ale pokud jsem 155 volán k člověku, který si píchl drogu; k člověku který překročil rychlost o 60 km/h; člověku který vyrábí doma ohňostroje; člověku, který kouří denně 50 cigaret; 120 kilovému lezci, který vysápe bez jištění na cvičnou stěnu; člověku který v opilosti nabízí své kobře panáka lihoviny - myslím si své.
Ano, měl byste za to platit, protože teď máte na kahánku a žebroníte o pomoc.
Když jste začal dělat riskantní věc, měl jste pocit, že Vám se to stát nemůže.
Pře 100 lety by jste zemřel, teď parazitujete na solidárním systému.

Kolik bolesti rozdávají hazardéři svým blízkým a o kolik peněz vypumpujou nás ostatní,
když se jejich vášeň naplní?

Tak, tak ani jsem netušil, že mne to tak našlápne. Ve skutečnosti je spoluúčast u většiny zavinění nemožná.
Zdravotnictví vždycky bude lavírovat mezi přenesením odpovědnosti a plnou pomocí každému. Jen jsem chtěl říci, že lidé,kteří se starají o prachy za léčení, možná potřebují prostředky na pomoc někomu jinému.

První pomoc poskytneme všem bláznům, aspoň víme že maximální odpovědnost za jejich stav je v jejich rukou ...

"Vodní" lyžování

Kris — Sun, 27 Jan 2008 18:49:00 GMT

Vyrazili jste s kamarádem na hory si zase jednou konečně zalyžovat. Když jste ráno dojeli na parkoviště u lanovky, mile vás překvapilo, jak málo lidí mělo stejný nápad. Ještě i teď, skoro v poledne, je parkoviště poloprázdné a fronty na vleky a lanovku zcela zanedbatelné. Bohužel se ale nelze příliš divit. Za těch pár hodin máte sportování plné zuby - už dlouho jste nezažili takhle ledovatý a umrzlý sníh. Lyže téměř nedrží, i když jsou nově nabroušené. Ostatní lyžaři jsou na tom přinejmenším stejně špatně (je to jako pozorovat kozy na ledě:-). Takové pozorování vás ovšem baví jen chvíli a lyžování samo o sobě nestojí dnes opravdu za nic.

Zrovna uvažujete, že už to pro dnešek zabalíte, když kolem vás dost bezohledně prosviští nějaký kluk na lyžích a v zápětí mizí za zatáčkou.

Chvíli tiše nadáváte a vzpamatováváte se z toho jak vás překvapil. Společně s kamarádem se po chvilce dohadování definitivně rozhodujete to pro dnešek zabalit. Sjíždíte po svahu ještě pár set metrů, do míst kde se trať opět poměrně prudce stáčí. Naštěstí nejedete nijak rychle, i tak se ale hrozící srážce vyhnete doslova na poslední chvíli. Přímo v zatáčce tam stojí několik lidí, kteří ukazují dolů ze stráně a něco vzrušeně volají. Podíváte se kam ukazují a v tu chvíli ho vidíte taky! Podle bundy to vypadá na toho klučinu, který vás před pár minutami tak vyděsil. Zdá se, že nevybral zatáčku a vyletěl ze sjezdovky. Vidíte ho tam dole, odhadem nějakých dvacet metrů od kraje sjezdovky. Leží na břiše, celou horní polovinou těla v potoce. Jednu lyži na tu dálku nevidíte vůbec, druhá je trčí ze sněhu kus od něj. Na volání chlapec neodpovídá, nehýbe se.

Požádáte svého kamaráda, aby po straně sjezdovky co nejrychleji a nejopatrněji vyšlápl nahoru před zatáčku a tam se pokusil zabodnout své lyže křížem patkami do svahu. To varuje další přijíždějící lyžaře, aby neměli takové potíže s vyhnutím se skupince stojící přímo v zatáčce, jako jste měli vy. Potom ať si stoupne ke kraji sjezdovky a pokouší se jedoucí lyžaře upozorňovat, aby si dali pozor. Vy mezitím žádáte skupinku lidí, aby nestáli v tom nejhorším možném místě lyžařské tratě. Mohou si stoupnout úplně na kraj (ještě lépe za okraj sjezdovky, je-li to bezpečné), ale rozhodně ne přímo do zatáčky. Ptáte se, zda už někdo volal záchranku, a dozvídáte se, že nějaká paní snad ano. Přesto využíváte toho, že jste si ráno dole u lanovky uložili do mobilu číslo na místní horskou službu. Od nich se dozvídáte, že oni ještě nic nevědí. Popisujete jim co zatím víte a kde přesně jste.

Co uděláte dál?

a) Vyzujete si lyže a běžíte dolů k potoku podívat se, co s tím hochem je. Na místě ještě s dalšími lidmi zjišťujete, že chlapec nehybně leží a nijak nereaguje, když na něj promlouváte. Dáváte pozor, aby s ním nikdo nehýbal. Po takovém pádu (a to i kdyby se cestou nějakým zázrakem býval vyhnul všem stromům), je velká pravděpodobnost poranění páteře. Nějaký muž, který přiběhl vzápětí po vás, by ho byl rád alespoň vytáhl z vody. Důrazně mu zopakujete, že horská už je na cestě a s chlapcem se v žádném případě nesmí hýbat, pokud nemá být nadosmrti mrzák. Tím ho po chvíli znejistíte natolik, že už vám přestane překážet a společně čekáte na příjezd záchranářů.

b) Opatrně na lyžích sestupujete hlubokým sněhem k potoku, směrem k nehybně ležícímu chlapci. Pro jistotu na něj ještě voláte, ale neodpovídá. Zblízka je vidět, že opravdu leží skoro celý ve vodě. Přestože je teplota hluboko pod bodem mrazu, tenhle horský potůček ne a ne zamrznout. Chvilku před vámi k němu dorazilo i několik dalších lidí. Stojí nad chlapcem a vypadá to, že tak úplně nevědí, co dál. Shodují se snad jedině v tom, že by se s ním nemělo hýbat. Do chlapcova obličeje není vidět, hlavu má zaklíněnou mezi dva kameny potoka. Rozhodujete se rychle a žádáte ostatní, aby vám pomohli vyndat ho opatrně na břeh. Máte pocit, že teď není vhodná chvíle se starat o to, zda jste právě nerozhodli o tom, že z chlapce bude nadosmrti vozíčkář. Podruhé voláte horskou službu, abyste je informovali o momentální situaci.

Drogy v lízátkách

Kris — Tue, 15 Jan 2008 22:37:00 GMT

Mýtus: Děti si musí dávat pozor na lidi, kteří postávají před školami a nabízí jim lízátka. Může se totiž jednat o dealery drog, kteří si takto nenápadně připravují své budoucí zákazníky tím, že jimi nabízená lízátka obsahují drogy.

Přestože v reálném světě pravděpodobně nikdy k tomuto způsobu vytváření dětí závislých na drogách ani nedošlo, jde o představu velmi životaschopnou. On totiž takový pán v koženém kabátě rozdávající lízátka s drogou je svým způsobem pro mnoho z nás přijatelnější, než skutečnost. V takovémhle případě by totiž stačilo dětem vysvětlit to, co jim stejně z mnoha důvodů od mala říkáme, že nemají s cizími (zejména) pány raději mluvit. Natož aby si od nich něco braly a někam s nimi chodily. Skutečnost je ovšem bohužel jiná a varování zdaleka ne tak snadné. Těmi, kdo našim dětem nabízí drogy jako první, nebývá obvykle žádný tajemný cizinec, ale nejčastěji to bývají jejich vlastní spolužáci.

Pokud byste po přečtení předchozího odstavce dospěli k dojmu, že nejen ona scéna s pánem rozdávajícím lízátka, ale také samotná lízátka lze řadit pouze mezi mýty, tak zas tak úplně pravdu mít nebudete. V poslední době se totiž taková lízátka s drogou (silnými léky proti bolesti) opravdu vyrábějí. Využívají se v nemocnicích pro děti, které po operacích potřebují tišit bolesti. Takový malý pacient pak lízátko cumlá, a když už z něj získá dostatek léku, obvykle usne. Takovým způsobem lze dávkování poměrně dobře přizpůsobit potřebám konkrétního dítěte.

Závěr: Je dobré děti (s přihlédnutím k jejich věku) průběžně seznamovat s riziky drogové závislosti. Nedémonizujte vžak přespříliš možné dealery drog, je skoro jisté, že pokud vašemu dítěti někdo drogu nabídne, půjde o známou a pro dítě důvěryhodnou osobu. Nejsnažšími oběťmi bývají ti, kteří o drogách vědí nejméně.

Přímá masáž srdeční prováděná na ulici

Kris — Tue, 15 Jan 2008 22:35:00 GMT

Čas od času se odněkud vynoří historka typu:

„Srdeční chirurg v důchodu zachránil na fotbalovém stadiónu hráče, kterému selhalo srdce. Uprostřed davu přihlížejících otevřel mladíkovi hrudník a do příjezdu záchranky prováděl přímou srdeční masáž…“

Už malé děti vědí, že srdíčko je "tam někde" v hrudníku. No a to je ten problém. Stejně jako k výměně pneumatik auta potřebujete hever (nebo musíte být fakt velcí machři), tak ani otvírání lidského hrudníku není zrovna snadnou záležitostí a je k němu potřeba hodně síly, navíc správně směřované. Sami lékaři k této variantě srdeční masáže přistupují v podstatě jen ve dvou případech, které mají společné zejména to, že v obou je už na počátku pacient s "otevřeným" hrudníkem. Taková situace může nastat jednak předchozím poraněním hrudníku nebo přímo při chirurgických zákrocích (např. v průběhu samotné operace srdce).

Z hlediska první pomoci je tedy více než dostatečné zahájit co nejdříve nepřímou srdeční masáž – tedy prosté mačkání hrudníku.

Závěr: Nejste-li srdeční chirurgové v důchodu a ocitnete-li se v situaci, kdy je zapotřebí zahájit srdeční masáž (člověk nedýchá + nereaguje na bolest), tak vězte, že zavoláním 155 a včasným zahájením běžně vyučované resuscitace, děláte to nejlepší, co můžete.

Opilí mají štěstí

Kris — Tue, 15 Jan 2008 22:33:00 GMT

Nevím sice kde hledat kořeny tohoto mýtu, ale koneckonců si to lze docela dobře představit. Kolikrát už jste viděli přiopilého spoluobčana potácejícího se v sobotu večer ze svého oblíbeného podniku domů. Vypadá to asi takhle

„Jde skoro rovně – prásk do sloupu – jde skoro rovně – zakopne o popelnici a svalí se jak dlouhý, tak široký – vstane a pokračuje – ten plot tu určitě dřív nebyl (au, to muselo bolet).“

Je opravdu těžké se potom zbavit dojmu, že když se tenhle člověk ve zdraví dostane domů, je to skoro zázrak. Kdokoli jiný by tou dobou už byl úplně celý polámaný a rozbitý. A možná máte pravdu. V případě klasického otloukání se o stěny domů a zaujímání tradiční polohy "pod stolem" pro ty vůbec nejlepší opilecké sny, může opilost a s ní spojené celkové uvolnění těla, opravdu trochu pomoci a snad i zabránit pár zlomeninám. Tím ovšem výhody končí.

Celkově je totiž alkohol nejčastější příčinnou úrazů vůbec. Opravdu ne všichni opilí mají onu příslovečnou kapku štěstí. Je bohužel řada situací, kdy lze padat sebeuvolněněji a stále to tak nějak úplně nestačí. Každoročně si bohužel pár mladíků ověří, že štěstí opilcovo k přejítí koruny jezu stačit nebude…

Závěr: Opilí mají štěstí zejména tehdy, když se dožijí svého vystřízlivění.

Kde je Honzík? (řešení)

Kris — Sat, 29 Dec 2007 16:18:00 GMT

V tomto případě lze za správná řešení pokládat hned dvě možnosti, a to c) a e). Podrobnější pohled na jednotlivé možnosti viz níže.

a) Nejste-li si stoprocentně jistí, že vaše babička a její návštěvy užívají pouze vitamín C a nikdy nic jiného, není to dobrý nápad. Je řada prášků, kdy může malé dítě ohrozit na životě pouhých několik nebo dokonce i jen jedna tableta . A je také řada léků (například běžně používaný Paralen), které v případě předávkování působí postupně a ve chvíli, kdy vy si všimnete, že něco není v pořádku (dítě žloutne?), není již možné dělat v podstatě nic (v případě Paralenu nic, co by ještě mohlo zachránit játra). Pokud se tedy obáváte, že dítě mohlo nějaké léky sníst, nechte ho raději odvézt do nemocnice. Než vyroste, tak na výplach žaludku buď zapomene nebo aspoň příště nebude baštit, co nemá.

b) Vyvolávat zvracení strčením prstu do krku je možné, ale nedělejte to u nikoho, kdo aktivně nespolupracuje (u hystericky se bránícího batolete hrozí například nebezpečí vdechnutí zvratků). Použití slané vody k vyvolání zvracení je možné, ale opět – u malých dětí hrozí mimo jiné druhotná (kromě prášků, které možná snědlo) otrava solí. Takže solný roztok k vyvolání zvracení ano, ale raději u dospělých nebo starších dětí (tak od 12 let).

c) Tato možnost je jednou ze dvou, které pokládáme za správné. Použití živočišného uhlí je u otrav léky vhodné. Snižuje totiž vstřebávání léků a účinnost léků, a to i těch, které dítě snědlo omylem. Dávkování je v tomto případě opravdu štědré, máte-li 40 tablet, které rozmačkáte ve vodě a dítě je ochotné to vypít, tak směle do toho. Máte-li jich jen několik, použijte je. Pokud náhodou dítě žádné tabletky ve skutečnosti nesnědlo, živočišným uhlím ani tak nic nezkazíte. Najít krabičky od léků je vhodné, i když nevíte, co přesně (a jestli vůbec) Honzík snědl, přece jenom tím lékařům trošku upřesníte, o co mohlo jít. Volání záchranky je zcela na místě a pokud bydlíte například v Praze a operátorka vám řekne, že sanitka je u vás za pět minut, jděte s dítětem klidně rovnou před dům. Je to lepší než abyste bezhlavě pobíhali po bytě a horečně hledali, kde že je ta krabička živočišného uhlí, o které jste si jisti, že jste ji měli nedávno v ruce.

d) Situace se má takto – buď se bojíte, že dítě mohlo sníst něco jedovatého, a potom nemá cenu na nic čekat. Volejte 155. Nebo se toho z nějakého důvodu nebojíte, a potom není ani žádný důvod volat následující den vaší lékařce.

e) Jde o druhé správné řešení. Zavoláte-li v tomto případě 155, dá se téměř s jistotou předpokládat, že Honzíka odvezou do nemocnice a vypláchnou mu žaludek. Určitě nebudou chtít nic riskovat.

Kde je Honzík?

Kris — Sat, 29 Dec 2007 16:09:00 GMT

Odhodlávali jste se k tomu již dlouho, ale letos po Vánocích konečně nastal čas T. Rozhodli jste se využít několikatýdenní nepřítomnosti vší babičky a vymalovat jí byt. Až se na konci ledna vrátí od příbuzných domů, udělá jí to určitě ohromnou radost.

To, co je na malování snad úplne nejhorší, je stěhování nábytku, které mu nevyhnutelně předchází. Knihovny s knihami ve dvou řadách a příborníky plné památečního porcelánu tvoří jen vrcholek ledovce. Ale už jste se pro to jednou rozhodli, takže se do toho s celou rodinou “jako jeden muž” odvážně pouštíte. Nejprve odnést koberec a potom přichází na řadu obávaný nábytek. Už při snaze o srolování koberce zjišťujete, že pomoc malých dětí je sice roztomilá, ale poněkud zdržuje. Jsou tam s vámi dvě, a to menší, Honzík, právě podniká své první chodecké pokusy. Přesto že mu to zatím příliš nejde, zkouší to statečně znovu a znovu.

Odsunujete další knihovničku a zvažujete, zda se ještě vejde k té velké hromadě nábytku, která postupně narůstá uprostřed místnosti. Zdá se, že ano.

Najednou máte takový neodbytný pocit, že něco není v pořádku. Není totiž obvyklé, aby děti byly potichu, natož obě dvě najednou. Otáčíte se, abyste se podívali, co zrovna vymýšlejí za lumpárny.

Větší z dětí sedí na zemi a s velkým zaujetím kreslí na fotografii jednoho z našich předních politiků v novinách vousy a rohy. Ale kde je ten malý?

Přejíždíte pohledem po místnosti a téměř okamžitě ho nalézáte na druhé straně pokoje u zdi, odkud jste před chvílí odsunuli knihovničku. Něco žmoulá v ruce a zdá se, že má něco i v pusince. Se zlou předtuchou se k němu skláníte, abyste nakonec zjistili, že vaše obavy byly oprávněné. Přes Honzíkův téměř hysterický odpor se vám ještě podaří, aby vyplivnul to, co měl v puse a ve vaší dlani se tak ocitá neznámá tabletka. Druhou, jiné velikosti a tvaru, získáváte z jeho ručičky a po chvíli hledání objevíte ještě další tři v místech, kde původně stála knihovnička. Zdá se, že babičce se občas některý z jejích léků tak trochu zakutálí.

Poněkud bezradně stojíte nad dítětem. Netušíte ani o jaké léky mohlo jít, ani kolik a zda vůbec nějaké Honzík spolkl. Co budete dělat?

a) Po chvíli uvažování se rozhodujete, že to nebudete řešit. Pravděpodobně nespolkl vůbec nic a pokud ano, určitě nešlo o žádné velké množství. Budete Honzíka ale pro jistotu pozorovat, kdyby se choval nějak divně, okamžitě ho vezmete do nemocnice.

b) Pravděpodobně nesnědl nic, ale jistota je jistota. Přesvědčíte ho, aby vyzvracel, co má v žaludku. Nejdřív zkusíte nejjednodušší způsob s prstem v krku, a když to nepůjde, rozpustíte sůl v teplé vodě a dáte mu to vypít. To vyvolá zvracení určitě. Potom zavoláte sanitku.

c) Použijete všelék na bolavá bříška – rozmačkáte živočišné uhlí (tolik, co ho doma a u sousedů najdete) ve vodě a dáte to Honzíkovi vypít. Pokud tedy bude ochoten pít. Mezitím někdo jiný z rodiny zavolá sanitku. Než přijede, pokusíte se najít krabičky od léků, které vaše babička užívá a vzít je s sebou do nemocnice.

d) Počkáte do rána a zavoláte na středisko paní doktorce, ta už si bude vědět rady co a jak dělat.

e) Zavoláte 155 a necháte to na nich.

Na maturitním plese (řešení)

Kris — Mon, 10 Dec 2007 13:18:00 GMT

Za nejlepší variantu považujeme možnost e)

a) Máte pravdu, že informovat vedoucího libovolné akce je vhodné. Záleží ovšem na tom, kdy to děláte. Jste-li v situaci, kdy je vhodné nebo dokonce nezbytné volat záchranku, tak předchozím sháněním jakékoli třetí osoby, nezískáváte obvykle nic a jen přicházíte o čas.

b) Je pravda, že to pro ni s největší pravděpodobností bude nějakou dohru mít. Ne že by bylo dobré to zlehčovat, ale za pár let z toho nejspíš bude jen dost dobrá historka. Pokud se toho ovšem dožije. V jejím současném stavu, kdy je sotva oslovitelná a vy ani netušíte kolik a čeho vypila (natož zda ho nezpůsobila ještě nějaká další příčina kromě alkoholu) a zda se náhodou její stav nebude ještě po nějakou dobu zhoršovat, to není úplně jisté. Natož, necháte-li ji někde ležet samotnou, tím spíše na zádech. Zkuste si jen představit, co se stane, pokud by začala znovu zvracet ve chvíli, kdy nemusí být schopná nějak svoji polohu pozměnit. To, co jí hrozí není nic méně hrozivého než utopení ve vlastních zvratcích.

c) Zavolat záchranku k někomu, kdo není schopen stát a chodit a dokonce ani mluvit, je rozhodně na místě. Nicméně je dobré pokusit se zajistit, že když přijedou, budou mít ještě o koho pečovat. Je nutné se přinejmenším přesvědčit, zda děvče dýchá a uvědomit si, že pravděpodobnost poranění páteře (proč byste s ní jinak nechtěli hýbat?), je v tomto případě v podstatě nulová. Na druhou stranu šance, že bude znovu zvracet, je poměrně vysoká. A zkusili už jste někdy zvracet v leže na zádech?

d) Zkuste si někdy dýchat v poloze, kdy máte bradu na hrudi. Moc dobře to nejde, že?

e) Tuhle variantu pokládáme za nejlepší. Opravdu totiž není dobré ji nechat ležet na zádech někde na studených dlaždicích. A poloha na boku (nazývaná stabilizovaná) jí v případě, kdy by znovu začala zvracet, pravděpodobně zachrání život. No a zavolání sanitky je zde zcela určitě na místě také, stejně jako oznámení situace rodině, zejména pokud by náhodou ještě nebyla plnoletá, tak bez jakékoli diskuse.

Na maturitním plese

Kris — Mon, 10 Dec 2007 13:07:00 GMT

Nic proti slavnostním příležitostem, ale poslední dobou je toho trochu příliš. Snad všichni z rodiny se rozhodli něco slavit. Jde to jako na běžícím pásu, svatby, narození, výročí, změna práce nebo – jako v tomto případě – maturitní ples. Na maturitních plesech vás vždy udivovalo zejména to, že se konají dříve, než samotná maturita. Vždyť přece po ní by studenti mohli slavit mnohem bezstarostněji.

Nebýt Eva vaše nejmilejší (tedy jedináJ) sestra, tak vás na tenhle ples nikdo nedostal. Teď jste tady a uvažujete, že v osmnácti letech nejspíš pomyšlení na předčasnost oslav nikoho netrápí. Jak se zdá, dobře se tu baví všichni, a když se na chvilku přestanete kontrolovat, tak zjišťujete, že navzdory všem svým předsevzetím, se bavíte jako už dlouho ne. Sledujete, jak vzrůstající alkoholové opojení mění chování jindy tak seriózních pedagogů. Studenti samozřejmě nezůstávají pozadu a vám nakonec připadá, že to vlastně nebyl tak špatný nápad sem jít.

Asi tak dvě hodiny se poměrně dobře bavíte se svými bývalými spolužáky, které jste tu shodou okolností potkali, když najednou máte pocit, že se na vás někdo dívá. Otáčíte se a zjišťujete, že je to tak. Na druhé straně sálu stojí Eva v malém hloučku spolužaček a dívá se přímo na vás. Její výraz je takový, že se ve chvilce omluvíte svým společníkům a co nejrychleji jdete za ní.

Stačí pár vět a víte, co se stalo. Jedna z jejích spolužaček to prý přepískla s pitím a bylo jí špatně, tak šla na toaletu. Když se dlouho nevracela, šly se po ní podívat a našly ji tam prý ležet vedle záchodové mísy a nevědí, co s ní.

Rychle se jdete s děvčaty na jejich kamarádku podívat. Opravdu ji nacházíte přesně jak říkaly. Leží tam na zemi na zádech, nehýbe se a je znát, že zvracela (a bohužel se ne zcela přesně trefila).

Co budete dělat?

a) Je nezbytné o situaci informovat pedagogický dozor, který je za akci zodpovědný. Máte pocit, že ředitele školy jste před chvilkou zahlédli vedle šaten. Rozhodujete se, že dvě dívky necháte, aby počkaly před záchodky a s ostatními jdete pro ředitele.

b) Dobře si uvědomujete, jaký průšvih ji těsně před maturou čeká, pokud ji tu někdo najde v tomhle stavu. Zadními dveřmi ji s pomocí jejích spolužaček vynesete na parkoviště, kde ji posadíte do auta – na sedadlo spolujezdce, které položíte, aby se z toho mohla trochu vyspat dřív, než se vrátíte, abyste ji odvezli domů rodičům. Je jasné, že těm se to říct bude muset, z tohohle stavu asi moc rychle nevystřízliví.

c) Děvče nevypadá dobře, rozhodujete se, že zavoláte záchranku. Koneckonců co by ředitel nebo kdokoli jiný mohl udělat jiného. Takhle tu budou alespoň dřív. Mezitím na ni raději nebudete šahat, abyste jí třeba ještě nějak neublížili.

d) Usuzujete, že než způsobíte poplach, raději se podíváte jak na tom je. Zjišťujete, že děvče dýchá a na přímé a hlasité oslovení reaguje značně neartikulovanými zvuky. S pomocí děvčat ji vytáhnete do umývárny, kde ji posadíte do kouta a opřete o zeď. Vypadá tak docela v pořádku, jen hlava na prsou jí leží jako by spala. Každopádně se zdá, že ta poloha je dost stabilní (nikam se nekácí), takže si s děvčaty rozdělíte místnosti a patra a jdete najít někoho z jejích příbuzných.

e) Usuzujete, že než způsobíte poplach, raději se podíváte jak na tom je. Zjišťujete, že děvče dýchá a na přímé a hlasité oslovení reaguje poněkud neartikulovanými zvuky. Rozhodujete se, že ji s pomocí jejích spolužaček vyvlečete na chodbu, kde je o něco tepleji, a kde ji necháte ležet na boku. Zůstáváte u děvčete a Evu s ještě jednou dívkou posíláte, ať zkusí najít její rodiče a oznámit řediteli, že jste zavolali sanitku.